91
Příběh fotografie

Vyšlo: 01.04.2013
Autorka: KnihaRUM
fotka knihy...

Společnou dubnovou knihou je Příběh fotografie

 

Radka
Fotografie je úžasné sdělné médium, které dnes působí (možná tím, jak se rozšířilo) tak omšele, jakoby už nebylo dělané s takovou péčí. Portréty, svědectví událostí, příroda, dokonce reklama či zaměření na (mravně) volnější témata vypadaly jako umělecká díla, která dokáží zapůsobit i dnes. Mnohá svědectví zamrazí, mnohá jsou stále aktuální. Jak to jen jejich autoři dokázali? Jak to, že dnešní fotografie nemá takovou sílu jako tyto?


Skrytý význam, možná nezamýšlený. Síla. Jednoduchost (i barevná). Světlo. Cit. Aranžmá. Jistá moc. Vše tak dokonalé a precizní. Až mrazí. I po takové době. Jaké fotografie zůstanou z naší doby? Jakými mocnými svědectvími bude možné zapůsobit na ty, co přijdou po nás?
Příběh fotografie se pokouší shrnout velké téma. Nabízí poodkrytí historických událostí, rovněž soukromých osudů i nenápadnějších motivů. A to krásným způsobem. Žádná fotografie není stejná nebo podobná té předešlé, stejně jako jednotlivé lidské životy. Tato kniha je toho důkazem.


Katka
Nostalgie. Umělecké dílo. Vzpomínky. Výlety do minulosti. Skryté příběhy. To vše pro mě symbolizují fotografie.


Fotky mám moc ráda. Nejvíc asi ty staré, černobílé a ošuntělé. Skrývající v sobě nejen příběh lidí a míst, co jsou na nich zobrazeni, ale také příběh samotné fotky. Ošoupané rohy a vyhlazená místa na tvařích lidí milovaných. Stopy po slzách. Vzpomínky mojí babičky, která si i po 60ti letech vzpomene na jména všech svých příbuzných a kamarádů na fotce. Vybavuju si vzpomínky na tátu, který si v letech doby minulé fotografie vyvolával sám. Rozvěšené na šnůře, schnoucí černobílé střípky všedních dnů - mámin vyplazený jazyk, “nucená” pózovací rodinná fotka, první krůčky, ledabylé štěstí.


Každá fotografie má svůj příběh a každý příběh by měl mít svou fotografii.

 

Moneo
Při čtení knihy jsem si uvědomila, že některé z vyobrazených fotografií znám, že jsem je už někde viděla. Že jsou to fotografie, které určitě zasáhly spoustu lidí. Například fotografie vojáka, líbajícího slečnu ošetřovatelku v New Yorku, postřeleného padajícího španělského republikána nebo několik fotografií od Jana Saudka. Fotografie, které vznikly úplnou náhodou, i fotografie, o kterých se dlouze přemýšlelo, než byly vyfoceny.

 

Fotografie pro mě znamená kouzlo okamžiku. Soustředění. Hledání. Zacílení. Zmáčknutí spouště. Úsměv. Smích. Radost. Emoce. Jedinou fotografií můžeš říct více než tisíci slovy. Fotografie nás vrací zpátky do minulosti. Do doby, kdy byly pořízeny. Do doby, která nám vypadla z paměti. Oživují v nás tisíce vzpomínek. Zapalují prskavky. Lechtají naše vnitřní motýly. Objímají. Voní. Připomínají. Neblednou.

 

Příběh naší fotografie je výborné povídání o dobách minulých, ve kterých měl každý fotograf svoji temnou komoru, o velkých fotografiích, které ovlivňovaly a utvářely lidské názory. Je to kniha o lidech, o nás.

 

Vláďa

Fotografie, filmy a vizuálno mi vždycky připomenou, jak relativní jsou naše pohledy na svět: uvědomuji si totiž, že spoustu věcí prostě a jednoduše nevidím. Začíná to už diskusí po filmu: Jaká byla kamera? Jak se ti líbila režie? V těchto chvílích nemám ani ponětí, o čem se to vlastně kamarádi po kině baví, tak jdu tiše vedle nich, koukám do výkladních skříní a vzpomínám na dialogy, které se mi líbily. Nemám ani šanci poznat, že právě kamera u tohoto filmu byla zcela jiná, výjimečná, oscarová. S fotografiemi je to snad ještě horší. Občas přemýšlím, co všechno na nich asi mohou vidět lidé, kteří si je prohlíží se mnou. Svět je zvláštní místo, ze kterého každý z nás vidí pouze kousek.

 

Marta
Fotografie měla zabít malířství, takto prý byl její vznik komentován. Nezabila. Zabrala sice část jeho původního území, ovšem i to ne úplně, a navíc se začala rozvíjet také v oblastech, kam by malířství nikdy nemohlo dosáhnout. Zpočátku to bylo téměř alchymistické umění a pohled na to, co dokázali fotografové, kteří museli zvládat těžké, neskladné a složité zařízení a postupy, ve mně vyvolává obdiv i úctu. Ani dnes, kdy je fotografování tak zdánlivě snadné, vytvořit fotografii, která zaujme, osloví, vypráví, zkrátka fotografii s velkým F, není nic jednoduchého. Co to je, co dává nějakému snímku to velké F? Netuším. Ale to mi nebrání, abych si Příběh fotografie nepřejmenovala na Příběh velkého F. Je to prostě tam.


>>
31.03.2013
30.03.2013
29.03.2013
<<

kalendárium

Aprílová škola

1 . duben

První dubnový den je nazýván „apríl“. Už od 16. století jsou pro tento den charakteristické různé žertíky. První písemná zmínka o aprílu u nás je z konce 17. století. V minulosti bylo oblíbeným aprílovým žertíkem poslat někoho na nákup neexistující věci, například bublinky do vodováhy, ohýbáku na cihly nebo semtele.
Veselo vám dnes může být například při čtení knížky humorných básniček Jiřího Žáčka Aprílová škola.

Výročí

*1697 Antoine François Prévost

*1868 Edmond Rostand

*1875 Edgar Wallace

*1907 Vlasta Štáflová

*1929 Milan Kundera

 

†1952 Ferenc Molnár

†1962 Michel de Ghelderode