Když má někdo rád knihy, tak si samozřejmě rád přečte i knihy o knihách. Pro mě jsou zajímavé nejenom ty, ale také knížky o všem, co s knihami souvisí. Když procházím nabídky knih (kdekoliv), koukám se proto také po titulech o knihovnách, knihkupectvích, knihařích, typografech, spisovatelích, nakladatelích, knihách o výrobě papíru nebo o ilustrátorech.

            Jednou jsem ovšem takhle v jistém antikvariátu žádnou knížku o knížkách nehledala, když tu jsem najednou narazila na dětskou knihu Vítejte v Tužtíkově aneb Škrabálkův tajný zápisník, který napsala Radana Sladká. U názvu jsem se nevěřícně zarazila – takové roky se zajímám o vše, co souvisí s knihami, včetně materiálu, na který se píšou. Jenže zatímco papír (a jiné materiály) jsem do seznamu souvisejících věcí zařadila téměř automaticky, ani jednou mě nenapadlo zajímat se též o nástroj, kterým se píše!

            Proto jsem měla hned několik důvodů pro zakoupení Vítejte v Tužtíkově. Zaprvé si počtu o psacím náčiní. Zároveň je to další přírůstek do mé „dětské knihovničky dospělého“. A navíc mě nadchla jména postav v téhle knížce. Když už jsme v Tužtíkově a většina postav chodí do školy, která vypadá jako obrovská červená pastelka, tak tomu odpovídají i jména: Škrabálek, kterého známe už z podnázvu, Ostrouhálek, Gumík, Uhlomírek, paní učitelka Štětcová, školník Pravítko, inspektor Křída a mnozí další. Dokonce i příběhy nejsou zcela triviální, ve škole zažijí vícero příhod a nejsou to jen příhody veselé, mihne se tam i šikana, naštěstí vzhledem k žánru ne příliš ošklivá a samozřejmě spravedlivě potrestaná.

            Nyní byste měli očekávat závěr ve smyslu „kniha se mi líbila“ (nad touto frází náš učitel češtiny přímo běsnil a v zápisech o školní četbě se vlastně nesměla objevit, jinak bylo zle), jenomže z nadpisu už jste připraveni na ještě něco jiného. Na ty uvozovky.

            Nuže dobrá, jdeme na ně. Knížku tohoto typu si můžou přečíst děti samy, ovšem lze očekávat i předčítání rodiči či jinými dospělými. Jako teta jsem také úlohu předčitatelky sehrála. Naštěstí si to synovci nepamatují. Já bohužel ano, protože můj výkon byl chatrný. Sice jsem se snažila předčítat s citem, jenže mi to moc nešlo. Můj obdiv k těm, kdo namlouvají audioknihy, poté velice vzrostl, a to ani předtím nebyl nijak malý.

            Pamatuji si, že jsem se při předčítání snažila alespoň nějak rozlišovat vyprávění od přímé řeči, zkrátka laicky řečeno, číst jinak to v uvozovkách a to bez uvozovek. Číst tenkrát místo Ferdy Mravence Vítejte v Tužtíkově, tak jsem selhala ještě víc. Protože v Tužtíkově se tu a tam uvozovky chovají neorganizovaně. Většinou jsem dokázala určit, co k čemu patří a co je co, jenomže ve dvou či třech případech jsem skutečně nevěděla, kdo to mluví, anebo jsem na konci odstavce, o němž jsem se domnívala, že je vyprávěním, s překvapením zjistila, že to byla přímá řeč. A to se považuji za dost zkušeného čtenáře. Jak by se v takových případech cítil dětský čtenář, to netuším.

            Kdo ví, možná by mu to vůbec nevadilo, protože ještě není tak úplně sžitý s jejich funkcí. Ale já na ně spoléhala, takže když selhaly, nebyla jsem spokojený čtenář. Já zkrátka už uvozovky považuji za důležité!