Bylo to úplně stejně jako tenkrát s tím sýrem.

     Stála jsem u chladicí vitríny, kde nabízeli velmi zlevněný velmi kvalitní sýr, a říkala jsem si: „Mám si ho koupit? Nebo raději ne? Protože když jednou ochutnám kvalitní sýr, tak už budu vědět, jak má vlastně sýr chutnat, a ty levné verze, co jsem kupovala doteď, už mi stačit nebudou…“

     Nakonec jsem ho koupila a dopadlo to přesně tak, jak sem si říkala.

     I knížky mají své chuťově a nutričně levnější verze. Shodly jsme se před časem s kamarádkou, že nám dělá potíž se do řady knížek začíst. Ne že by byly nějak špatné, jsou docela dobré. Ale nejsou výborné. Čteme, čteme, kloužeme po povrchu, a to je tak vše. Abychom se ponořily do textu, to se nedaří. Může za to autor? Případně překladatel? Anebo jsme se změnily my, čtenářky? Jelikož se nám to stávalo v poslední době velmi často, nakonec jsme se začaly klonit k názoru, že jsme se asi změnily my, čtenářky.

     Jenže pak přišla útlá knížka Uvidíme se v srpnu. Jestli sbíráte historky o tom, proč si někdo vybral ke čtení nějakou knížku, tady jednu máte: byla nejstudenější část zimy, šedivo, dny bez slunce, takže slovo „srpen“ v názvu mě okamžitě zaujalo. V srpnu sice bude naopak slunce až příliš a tepla také až příliš, ale právě v tomhle okamžiku se letní barvy, jas a horko jevily tak lákavě, že jsem knížku prostě musela z regálu vytáhnout.

     Jejím autorem je kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, oceněný Nobelovou cenou za literaturu. Když si otevřete jeho stránku na Wikipedii, dočtete se tam, že „po úmrtí Márqueze oznámil jeho nakladatel Random House, že má k vydání jeho poslední rukopis s názvem Uvidíme se v srpnu (En agosto nos vemos). Rodina však ke zveřejnění nedala souhlas.“ [citováno 19. 2. 2026 – pro případ, že by se text změnil]. Jak je vidět, už to neplatí. Protože po deseti letech od Márquezova úmrtí (zemřel 2014) pozůstalí zjistili, že „kniha je mnohem lepší, než jak jsme si ji pamatovali“. To jsem si přečetla v předmluvě. Úvody a předmluvy obvykle nečtu dříve než knihu, chci mít ničím neovlivněný dojem z četby, jenže tady žádné označení, že jde o jedno či druhé, nebylo. Čili jsem si neplánově přečetla předmluvu, a pak plánovaně rovnou i závěrečnou poznámku editora, na kterou se v předmluvě odkazovalo. Věděla jsem tak na začátku o vzniku knihy víc, než o knize samotné, a do spisovatelova textu jsem se proto dávala trochu opatrněji než jindy. Bála jsem se toho již zmíněného ovlivnění, ale pokud nějaké bylo, neprojevilo se to příliš. (Alespoň si to myslím.)

     Děj samotný je relativně prostý. Hrdinka, žena dávno po čtyřicítce, přijíždí na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby položila květiny na její hrob. Musí tam přespat, protože zpátky už ten den nic nejede (nepluje), a večer se seznámí s mužem. Ráno se vrátí domů, jenom je trochu změněná tím, co se stalo. Další rok se to opakuje, a pak znovu. Mění se místo, kde přespává, muž, kterého potká, pocit, s jakým se vrací domů.

     Ne se vším, co tam bylo popsáno, co hrdinka dělala nebo jak reagovala, jsem zcela souhlasila, přesto jsem četla pořád dál a dál a s potěšením. Byla jsem opět ponořená do textu, jako kdysi. A už jsem i věděla, čím to je. Neboť spisovatelé, do jejichž knih jsem se nedokázala „ponořit“, popsali děj. Zatímco Márquez vypravuje příběh. Nezdá se to, ale je to velký rozdíl.

     A je to jako s tím sýrem. Teď jsem po delší době znovu ochutnala ten lepší sýr, takže se mi bude špatně vracet k levnějším verzím. Anebo budu muset na regálech knihoven a knihkupectví dlouho a pečlivě vybírat ty lepší sýry…