Prý už máme za sebou okamžik, kdy se nejčastěji vzdávají novoroční předsevzetí. Proto se také vyrojila řada článků, které nám mají pomoci onu krizi překonat a udržet nás na správné cestě.

     Mě se tato krize netýká. Jako starší a tím i zkušenější osoba jsem již poučená a předsevzetí si nedávám, přinejmenším ne na začátku nového roku. V lednu mě v práci čeká takový nával formulářů, výkazů, tabulek a různých jiných papírů, že nemá cenu si přidávat další stres ve formě nějakého předsevzetí.

     Přesto jsem si některé výše zmíněné články se zájmem přečetla. Hovořilo se v nich totiž také o tom, jak s udržením předsevzetí může pomoct plánování. A plánování je to, v čem bych se chtěla zlepšit. (To NENÍ předsevzetí!)

     Loni na podzim se mi hodně rozsypal život. Pár týdnů trvalo, než jsem ho zase začala dávat do pořádku, a přitom jsem si uvědomila, že by se mi nějaký plánovač hodil. Pravda, už jsem o něm přemýšlela i dříve, jenže teď bylo na čase s tím opravdu začít. Pokud možno funkčně a zároveň tak, aby mě to bavilo a tím pádem u plánování udrželo.

   Výsledkem bylo rozhodnutí pro bullet journal. Zaslechla jsem o něm, že na rozdíl od předtištěných diářů a plánovačů si ho může člověk upravit podle svého, a to mě lákalo. Přesně tak, podle svého. Předtištěné kolonky kalendáře mě totiž celoživotně frustrují. Buď na mě vyčítavě hledí nevyplněné, anebo se mi do nich nevejde všechno to, co bych tam potřebovala nacpat. A když se zápisem přelezu do druhé kolonky, tak si neříkám, jak jednoduše a kreativně jsem problém vyřešila, nýbrž po poirotovsku trpím, jak je teď ten kalendář neúhledný a nepravdivý, když mi úterní úkol přetéká do středy, že ano.

    Co udělá zarytý čtenář, který se rozhodně pro něco nového? Samozřejmě si o tom jde něco přečíst.

    V tom se ale ukázal být problém. Naše městská knihovna sice má knížku o bullet journalu, ale pouze jako e-knihu. A to by jako netento, nešlo.

    E-beletrie, to ano. Ovšem odborná nebo populárně naučná kniha jako e-kniha, to mi nesedí. S odbornou či populárně naučnou knihou se totiž potřebuji seznámit. Podívat se, jak je tlustá – ať už mám omdlít z její špalkovitosti, anebo zažít zklamání z její hubenosti. Prolistovat ji, prohlédnout si obrázky, grafy, tabulky, popisky, abych se obeznámila s tím, kolik jich tam je, jak jsou zpracované a pojaté, jestli jsou v textu nebo na přílohách. Mrknout se na členění kapitol, zjistit, jestli mají marginálie, mezititulky, nějaké jiné členění. Zkrátka potřebuji vědět, do čeho jdu. Proto mě e-kniha nenadchla a proto jsem se obrátila na jiný zdroj knížek, tedy na antikvariát.

   Volba padla na Zápisník na míru: kreativní průvodce bullet systémem od Zennor Comptonové. Volba to byla jednoduchá, protože ten den, kdy jsem se rozhodla si knížku objednat, žádná jiná nebyla v nabídce.

      Když mi přišla domů, ukázalo se, že tentokrát se s ní jako s odbornou či populárně naučnou knížkou neseznámím. Je pojatá úplně jinak, žádný systematický postup od jednoduššího k složitějšímu (Jan Amos promine). Kam jsem v knížce sáhla, tam mě něco zaujalo – obrázek, kresba, odrážky, rada, citát… Takže jsem knihu četla už při seznamování a seznamuji se s ní při čtení, přičemž to čtení je postupně i na přeskáčku. Ale víte co? Ono mi to přesně tak vyhovuje. I ten můj diář se tak nějak postupně a na přeskáčku vylupuje, měním ho za pochodu, zjišťuji, co mi sedí a co změním, jak si ho pokreslím nebo označím. Přesně jak jsem si představovala, že to bude, že evolučně vznikne něco, co mi bude přesně na míru, jak to ostatně říká název knížky. Je to trochu zvláštní pocit, že mé puntičkářské poirotovské já je naprosto spokojeno s improvizací a neustálou změnou. Jestliže jsou ale všechna moje já přesvědčena, že směřujeme k vyhovujícímu a plánovanému cíli, pak musejí být samozřejmě spokojena, včetně toho poirotovského.

     Jen jediná věc mi na té knížce vadí. Už jsem se s tím setkala i jinde, a tady to zopakovali. Prý není lepší pocit, než když si přeškrtneme splněný úkol v seznamu.

     No tak u mě to neplatí. Přeškrtávání splněných úkolů vytvoří nakonec počmáraný papír, který mě deptá jak svojí jednobarevnou temnotou, tak tím, jak moc úkolů jsem splnila, a přesto jich stále je tolik přede mnou…

     Když jsem o tom ale mluvila s kamarádkami, všechny potvrzovaly, jak rády škrtají v seznamu úkolů. Tak se chci zeptat – také rádi škrtáte v seznamu? Nebo vás to deptá?

     V mém zápisníku, který mi tu vzniká na míru, neškrtám. Píšu si úkoly na samolepicí papírky a pak ty splněné odlepím a vyhodím. Tím mi místo temného škrtance vznikne krásné, čisté, volné místo. Na které si můžu něco nakreslit nebo nalepit, takže se časem můj diář nemění v temnou skvrnu, nýbrž v barevné album. A proto se mi zdá, že u tohoto svého nepředsevzetí tentokrát vydržím.