Většina z nás se v průběhu nedávno uplynulých svátků věnovala jídlu z té praktické stránky. Já i z té teoretické. Četla jsem si totiž v knížce Ptáky starolapené: české středověké pochoutky od O. D. Westa (což je pseudonym, dohledejte si).

            Málokdy člověk doporučuje k přečtení ostatním odbornou knihu, ovšem tahle je spíš populárně naučná a ještě navíc zábavná. Protože to není beletrie ani vědecká studie, vůbec ji není nutné číst postupně, od začátku do konce. Klidně jsem si přeskakovala z kapitoly na kapitolu, občas i z odstavce na odstavec anebo z jednoho popisku pod obrázkem ke druhému. Když se na to zpětně dívám, tak jsem se vlastně dost naskákala, protože jsem kromě toho skotačila od jednoho receptu k druhému, případně od jednoho přes několik dalších k jinému a pak zpět.

            Ono se to vlastně ani číst na jeden zátah pořádně nedá. Řadu věcí si člověk musí promyslet, třeba u těch receptů. Jak by například chutnaly švestkové knedlíky. Ne ty dnešní, kdy je do těsta vpravena švestka, ale ty tehdejší, kdy se rozvařily vypeckované švestky, zahustily žemlí a vejcem, vytvarovaly se, obalily v mouce a usmažily (ne uvařily). Anebo jak může chutnat polévka z vína a máku? (Kromě trošky mouky a nějakého koření je tam opravdu hlavě víno a mák…) A což ovocná kaše dobře opepřená? Mimochodem, to jsem se tam taky přiučila, není kaše jako kaše, podle surovin či konzistence se rozlišoval maz, varmuže, hazmuka, šlaše, kyselice a další. Polévek taky bylo velké množství a sloužívaly jako snídaně. Jak píše autorka – cákryš, teď jsem to s tím pseudonymem prolátla – mají na snídani „v českých ‚zemích vinorodých‘ smažené kousky chleba nebo žemle, které si namáčejí ve víně nebo vinné polévce. V ‚zemích pivních‘ … zvlášt v zimě pijí ‚zdravé teplé pivo‘ svařené s kořením nebo pivní polévku…“

            No a když jsme u těch „smažených kousků chleba“, ukázalo se, že z hlediska jídla patřím geograficky jinam, než jsem se narodila. Čechům se totiž tenkrát přezdívalo „hrachožrouti“, vždyť jedli hrách, hrachovou kaši, hrachovou polévku, naklíčený hrách – pučálku a pražmo, čerstvý hrách… Také se tehdy posmívali „věčným topinkám Moravců“, a to jsem právě přesně já. Ne že by mi hrách nechutnal, dokonce i tu pučálku si občas udělám (do fáze pražma to obvykle nedotáhnu, slupnu ho jen naklíčený), ovšem topinky, to je prostě moje. Opečené na sucho či na tuku, na sladko s marmeládou či „na slano“ s česnekem, jen tak nebo opečené ve vajíčku, na topinku mě prostě dostanete kdykoliv. Dokonce i na kostičky nakrájený a opečený chleba, který se dává třeba do česnečky, mi neunikne. Pokud zbyde, vyjídám ho z misky, jen tak, samotný. Jako si jiní dají jako chuťovku třeba arašídy nebo brambůrky, já si dám kostičky chleba. Přiznávám, že to dělám i v restauracích. Nejlepší mají v té restauraci, kam chodíváme na narozeninové obědy. Tam vyzobávám z misky chléb, který přinesou k česnečce, neuvěřitelnou rychlostí. Uznávám, že je trochu paradoxní jít do dobré restaurace a dát si tam suchý opečený chléb, jenže když je tak dobrý! Ta jeho chuť je prvním důvodem, proč ho vždy tak rychle sním. Tím druhým je, že mi ho při sklízení ze stolu odnesou. Takže nesmím zaváhat a musím to stihnout, než se objeví servírka.

            Zkrátka, my Moraváci milujeme topinky! A je úplně jedno, že jsme se my Moraváci narodili v Čechách…