Dneska si určitě hodně čtenářů užívá své knižní dárky, které včera našli pod stromečkem. Ti nejvášnivější čtenáři už je dokonce mají možná přečtené (také se mi to stává). Jestli jste pod stromečkem letos našli knížku, přinesl vám ji Ježíšek, nebo svatá Klausa?

           Pro ty, kdo nevědí nebo už zapomněli – svatá Klausa se objevila v knížce Řádová dáma, o které jsme tu před pár lety také psali. Český překlad anglického (přesněji amerického) originálu je z roku (asi) 1912 a překladatelka zřejmě nevěděla, co to znamená Santa Claus, tak to přeložila jako svatá Klausa. Moc nás to tenkrát s kamarádkou pobavilo a rozhodly jsme se, že svatou Klausu adoptujeme. Jejím oborem jsou také dárky, ale ne ty, které nám přinese někdo jiný, ať už mytický či lidský. Svatá Klausa má na starosti ty dárky, které si přinesete sami. Dárky, kterými si neplánovaně uděláme radost.

            Letos mi knižní dárek přinesla svatá Klausa. Účelem zřejmě bylo nejen udělat mi radost, ale také napravit můj názor na mužíčky ze žaludů, který byl dlouhá léta spíše negativní. Mohla za to knížka Václava Čtvrtka Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka, kterou jsem si přečetla v dětském věku. Jiné Čtvrtkovy knížky jsem si tehdy přečetla s potěšením, ale Dubový mužíček se mi od první chvíle nelíbil. Ani nevím pořádně proč. Možná proto, že byl takový protivný a způsoboval Slávkovi příliš velké potíže na to, jak poměrně malé bylo jeho proviněné (kdo z nás někdy jako dítě neudělal domácí úkol?). Zkrátka panáčci ze žaludů to u mě měli polepené a nikdy bych nevěřila, že by se to mohlo změnit.

            Až zasáhla svatá Klausa a poslala mě do obchodu, který ani nebyl knihkupectví. Přesto tam byly knížky a mezi nimi i Dubánčí šprýmy. Proč jsem po ní šáhla, přestože mi panďuláci že žaludů byli protivní? Možná proto, že mi svatá Klausa chtěla dát dárek, který mě pobaví, možná proto, že se ten panáček na obálce tak nakažlivě radoval.

            Když jsem do knížky nahlédla, bylo jasné, že je to Klausin dárek. A že se navíc po letech změnil můj náhled na žaludové mužíčky, když už na ty dubové zůstal stejný. Obdivuji invenci a um Petra Václavka, který dubánky vytváří a fotí (a jak!, dokonce i v pohybu či letu) a baví mě verše Martina Kince, kterými jsou obrázky z dubánčího života doprovázeny.

Abyste věděli, tenhle konkrétní dubánek z knížky není žádné mouchysněztesimě, dělá nejrůznější věci, některé nám dobře známé, například si čte na WC. Na rozdíl od dubového mužíčka se dubánek nevyhýbá společnosti, má kamarády, dokonce založil i rodinu a má krásnou manželku duběnku a kluka Dubíka a psa Žuldu a tchyni a vůbec.

            Takže děkuji, Ježíš… eh, svatá Klauso, za tenhle dárek, ten se ti moc povedl!