Jaké to je, když si nic netuše čtete a najednou zjistíte, že ta postava v knize je někdo, koho osobně znáte?

Donedávna jsem se o tom mohla pouze dohadovat, protože žádný z mých známých nebyl literárně zpracován. Pak se mi jednou podařilo vyřídit jistou věc na úřadě rychleji, než jsem čekala, a náhle jsem měla asi tak hodinku času před tím, než půjdu vyřizovat jinou věc. Kde tu hodinku nejlépe strávit? Samozřejmě v knihkupectví, kde jinde. Abych minimalizovala nebezpečí, že si nakoupím hromadu knih (moje knihovna není nafukovací), zamířila jsem rovnou k cestopisům.  Tam si málokdy něco koupím. Leda by tam měli něco z Japonska – mají tady něco z Japonska?

Dříve než název mě zaujalo jméno autorky – Naďa Karlická. Karlická, Karlická, počkejte, že by to byla TA Karlická? Ta, co u nás jednou měla přednášku o Japonsku? Listuji knihou Vějíř cest a ani nemusím listovat dlouho, abych si potvrdila, že to opravdu TA Karlická je. Její historky i způsob vyprávění jsou osobité a těžko zaměnitelné. U nás se zaměřila jen na Japonsku, v knížce vypráví také o Číně, Brazílii, Tunisku a Indii. Ale jako první jsem samozřejmě nalistovala oddíl týkající se Japonska. Které historky poznám, na které si z její přednášky vzpomenu? Tuhle ne, tuhle ano, tuhle ne, ne, ano, ano, ne… Uvědomuji si, že si nemusím přečíst všechny hned v knihkupectví, můžu si přece číst i doma. Tak ze zvědavosti ještě jednu, třeba tu úplně poslední:

„Muzeum Komenského v Přerově pořádalo cyklus přednášek o Japonsku. Jáchym mě pozval, abych celý cyklus svojí přednáškou zahájila…“

Zarazila jsem se a nevěřila svým očím. Tak ještě jednou: „Jáchym mě pozval…“ Co to má být?!?

Zkusila jsem si to přečíst potřetí, ale bylo to tam pořád. Nechápala jsem to. Za prvé u nás žádný Jáchym nepracuje a za druhé můj kolega, který to organizoval, v žádném případě není Jáchym!

Pak mi to konečně došlo, vytáhla jsem mobil a volala – ehm – neJáchymovi. „Od kdy vystupuješ v literatuře pod pseudonymem Jáchym?“ zněla moje otázka, jakmile se ohlásil. Nejprve odmítal, že by k něčemu takovému došlo. Určitě ne. Nic o tom neví. Velice ho to překvapuje. Že mám v ruce důkaz? Tak ten by chtěl vidět, to ho opravdu zajímá.

Když jsem s ním druhý den v práci mluvila, tak už připouštěl, že by to asi mohla být pravda. Něco se mu prý vybavuje. Když si přečetl patřičnou část v knize, přiznal se v plném rozsahu. Prý ho skutečně autorka kontaktovala a domlouvala se s ním, že v knize nebudou použita pravá jména. Prý si snad i toho Jáchyma sám vybral. No proto! Přece poznám svého kolegu, když o něm čtu, ne?

V konečném součtu mám z Vějíře cest trojí užitek. Za prvé mám knížku plnou zábavných historek (nejen z Japonska), za druhé mám ke knížce vlastní zábavnou historku, a to nejdůležitější: za třetí konečně vím, jaké to je, když zjistíte, že si najednou čtete o někom, koho osobně znáte.