Pýcha a předsudek

Vyšlo: 11.01.2016
Autorka: Marta
fotka knihy...

Jedno z nejdůležitějších pravidel čtenářství, ke kterému jsem vlastní zkušeností došla, zní: Nikdy nezačínat číst neznámou knihu večer před spaním!

 

Důvod je prostý – nikdy nevím, jak moc se mi ta kniha bude líbit. Co když se od ní nebudu chtít odtrhnout? Já vím, že to není příliš časté nebezpečí, stává se to tak maximálně třikrát za deset let, že ano, ale stává. A co pak? Odložit rozečtenou knihu a snažit se usnout, abych byla druhý den vyspaná do práce, s tím, že se stejně moc nevyspím, protože se budu hodně dlouho házet v posteli napnutá zvědavostí, jak to bude dál? Anebo vzdát předem marný boj a dočíst až do konce, s tím, že druhý den budu v práci vypadat jak vyoraná myš?

 

Prošla jsem si obojím u knížky Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Do té doby jsem vždy dokázala knihu odložit, i když byla zajímavá, a bez problémů usnout. Jenže tady to nešlo. Hodina byla už značně pozdní, překročila jedenáctou v noci. Vzhledem k tomu, že jsem druhý den vstávala v šest, byl nejvyšší čas jít spát. Copak to ale šlo? Elizabeth právě obdržela vysvětlující dopis od pana Darcyho a začíná zjišťovat, že něco je jinak, že všechno je jinak. Tak dočtu ten dopis, možná ještě následující kapitolu, a jdu spát. Zavírám knihu, zhasínám, ležím, nemůžu spát. To je beznadějné, takhle neusnu.

 

Rozsvěcím, beru knihu, čtu dál. Prohlídka sídla v Pemberley, nečekané setkání. Strýček a tetička právě pojali podezření, že velká pozornost pana Darcyho vůči jejich neteři by se dala vysvětlit něžnými city. Měla bych jít spát, už je skoro půlnoc, zítra brzy vstávám. Zavírám knihu, zhasínám, ležím. Slyším odbíjet hodiny, slyším vlastní zvědavost, jak se napíná a vrže a skřípe při tom jak zrezivělá pružina. To je beznadějné, při tomhle kraválu se nedá spát.

 

Rozsvěcím, beru knihu, čtu dál. Konec všem nadějím, po útěku Lydie Darcy určitě své city překoná. Wickham, můj švagr! To přece nejde! Náhlý odjezd domů, dny napětí, dohadů, nešťastných úvah o následcích. Teď už je jedna, za pět hodin vstávám. Sice budu nedospaná, ale ještě to nebude tak strašné. Zavírám knihu, zhasínám. Rozsvěcím. Čtu dál. Musím už opravdu jít spát, už bijí dvě! Zavírám knihu, zhasínám, rozsvěcím. Dopis od tetičky o událostech v Londýně si ještě musím přečíst! Zavírám knihu, zhasínám, hodiny odbíjejí půl třetí. Rozsvěcím, čtu dál. Už se ani nesnažím doufat, že bych šla spát dřív, než tuhle knihu dočtu. Lydia posílá blahopřání, příběh se přelévá na další stránku a ta už je opravdu poslední. Zavírám knihu, zhasínám, zvoní budík. Spala jsem vůbec? Jestli ano, tak sotva dvě hodinky. Jsem nevyspaná a navíc mě bolí rameno od toho neustálého nepohodlného zhasínání a rozsvěcení lampičky umístěné moc vysoko a moc za hlavou.

 

Poučení je jasné – nikdy nezačínat číst neznámou knihu večer před spaním! A pokud ano, tak se nesnažit předstírat, že se mi podaří knihu odložit a usnout. I když díky čerstvému dárku pod stromeček (viz obrázek) teď už nehrozí, že bych si z neustálého rozsvěcení a zhasínání lampičky namohla rameno! 


>>
04.01.2016
28.12.2015
21.12.2015
<<

kalendárium

Ďábelské ragú

11 . leden

Na svatého Hygina pravá zima začíná, říká pranostika. A zimní dlouhé večery jsou jako stvořené ke čtení. Začtěte se třeba do některé z knih Manfreda Lee (* 11. 1. 1905) a jeho bratrance Frederica Dannaye, kteří své detektivky psali pod společným pseudonymem Ellery Queen

Výročí

*1905 Manfred B. Lee

*1921 Antonín Bartušek

 

†1877 Janko Matúška

†1928 Thomas Hardy

†1969 Richmal Cromptonová