Mikuláš je šťastně za námi a začíná se na plné obrátky rozjíždět období diskuzí zda kapr ano či ne, co patří do toho nejlepšího bramborového salátu na světě a co ne a kolik druhů cukroví je tak akorát a kolik už příliš.

Je zajímavé, že snad co rodina, to jiné tradice, takže občas se v takových rozhovorech člověk seznámí s vánočním jídlem, které nezná. V lepším případě ho nový recept zaujme, v horším ho zanechá chladným. V nejhorším případě vyděsí.

To se mi stalo v povídce Ignáta Herrmanna „Co schází v Kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové“. Nevím, kde všude vyšla, já ji znám ze sbírky Smíšené zboží. Což je moje velmi oblíbená knížka, kterou si u mě Herrmann hodně šplhnul. Například jsem netušila, kolik zábavných a vtipných povídek napsal na téma strašidla. Nemluvě o tom, že jsem si z jeho krátkých povídek udělala lepší obrázek o životě za „starého dobrého mocnářství“ než z celého dějepisu.

Ale zpět k nejhoršímu štědrovečernímu jídlu. V zmíněné povídce je popsáno v okamžiku, kdy pan rada přistihne svého podřízeného, diurnistu Konopáska, jak krade oplatky, které se používaly k pečetění úředních listin:

„Copak s tím chtěli dělat, Konopásku?“

„Večeři – Abendmahl, Herr Rat!“ jektal Konopásek. „Je Štědrý den, nemám ani šesták, slíbil jsem ženě, že přinesu oplatky – ona je chtěla upéci se škvarkama – mám šest dětí, vždyť jim musím udělat Štědrý večer...“

Jak se jindy nebráním vyzkoušet nezvyklá jídla, tohle rozhodně zkoušet nebudu, a rozhodně ne proto, že oplatky k pečetění úředních listin jsou už trochu nedostatkovým zbožím. Pořád se utěšuji, že „oplatky se škvarkama“ byla jen autorova licence, ale něco mi říká, že zřejmě až tak ne…