Koncové detektivní melodrama Josefa Škvoreckého, které už od prvních stránek zdůrazňuje, že novela není ničím jiným než poměrně umně napsanou brakovou detektivkou, je vlastně překladem původní anglické novely Flirt se slečnou Stříbrnou. Nemám moc ráda detektivní příběhy, ale tuhle knížku jsem nějakým nedopatřením dostala pod stromeček – a na Vánoce si člověk vždycky říká, že pokud všechno, co dostal, nepřečte do Silvestra, tak chudáčci knihy budou ležet na polici zřejmě celé dva měsíce zkouškového období. Jenže tahle kniha na poličku prostě odložit nešla! A jeden vykřičník je na to málo!

Já, odpůrce detektivních příběhů, které řadím mezi literaturu brakovou, a tudíž neproklamuji žádný zájem o něco podobného, jsem tuhle knížku skutečně nemohla pustit z ruky. Zřejmě všichni známe ten pocit, když ještě ve dvanáct otáčíme jednu stránku za druhou, náš partner/pes je už několik minut v limbu, ale my stále musíme číst dál a dál. Horší situace nastává ve dvě ráno. To si říkáme, že zítra teda budeme ve škole/v práci vypadat. Krizový zlom by měl nastat ve tři – jenže na mě tahle hodina působí úplně opačně: Vždycky mám totiž do čtení ještě větší chuť. Vydržet číst do pěti nebo do šesti – tomu říkám kumšt. Ale potkávat ráno nad knihou rodinné příslušníky a odpovídat na otázku: „Ty už jsi vzhůru? A ty už si čteš?“ … no řekněme si to otevřeně, není úplně ideální. A takové byly mé dny a noci s Lvíčetem, bez přerušení a spojení se světem. Utekly rychle a krásně.

Máte taky takovou knihu, která vám nedopřeje spánku?