Poslední kabriolet se mi dostal do ruky v létě, když mi bylo 14, možná 13 let. Rozhodně jsem ještě byla na základní škole. Kdyby za mnou přišel dnes můj syn, kterému těch třináct je, a chtěl tuhle knihu číst, asi bych mu ji moc nedoporučovala. Řekla bych mu, že na ni má ještě chvilku čas. Je v ní sex. Je v ní válka. Složité vztahy, tragické události a určitý druh rebelství. Jenže mně to tenkrát naštěstí nikdo neřekl. 

 

A tak jsem se mohla ponořit do příběhu, který té malé pubertální holce vyrůstající v totalitě přinesl několik zásadních životních pravd. O realitě života půlky minulého století v Americe. O kráse jazzu. O tom, že naši přátelé nás ovlivňují celý život. O odvaze jít nasadit svůj život, aby jiní lidé mohli žít svobodně. O rozhodnutích, která jsou dělána rozumem. O lásce, která nemusí být vždy šťastná. O vnitřní síle člověka. O tom, že citový vztah vytvořený k neživé věci může být velmi silný. 

 

Letos čtu Poslední kabriolet znovu. Myslím, že už tak popáté, ale od posledního čtení uběhla poměrně dlouhá doba. A zajímavé je, že tam ty své životní pravdy, které jsem hodně silně prožívala spolu s hrdiny knihy, vidím pořád stejně. Dobré příběhy neztrácejí na síle. A kdyby přišel můj syn s touhle knihou v ruce, nechám mu ji. Ten příběh si to zaslouží.