Našim prvním hostem, který k nám přišel z webu  Baby-cafe, je Littlemouse.

Píše o Daleké cestě od Alison Pickové.

Nemám ráda knihy, které jsou od prvních stránek plné napětí a dramat, moje chabá nervová soustava se s tím neumí vypořádat, nutí mě listovat dopředu a tím jsem pak ochuzena o požitek z postupného objevování příběhu.

Naopak, mám velmi ráda knihy, kde se příběh postupně sestavuje krok za krokem jako z lego kostiček, kde se pozvolna odkrývají postavy, seznamuji se s nimi, poznávám jejich dobré a stinné stránky, jejich osudy a celý příběh je založen na drobných událostech, které mají mnohdy ale velký význam pro další vývoj. Podobně asi jako ve skutečném životě.

Takovou knihou je i Daleká cesta od Alison Pickové. Román se odehrává na počátku druhé světové války v jedné židovské rodině. Od začátku kniha směřuje k tomu, že jejich syn Pepík bude mít to štěstí odjet s Kindertransportem pana Wintona do Anglie. Příběh „Wintonových dětí“ znám, leccos jsem o nich již četla a slyšela.  A přesto mě tato kniha dostala a po jejím přečtení mi zůstal v duši zvláštní pocit, potřeba ještě několik dní se k příběhu vracet, pocit lítosti, že nešlo během čtení osud hrdinů změnit a zakončit to hollywoodským happyendem. A hlavně – opět se mi ukázalo, že nic není jen dobré nebo zlé. „Wintonovy děti“ měly to štěstí, že unikly jisté smrti v koncentračních táborech. Ale opravdu lze jejich osud považovat za šťastný? Co asi udělalo s duší dětí to, že v raném dětském věku přišly o milující rodiče, dostaly se do cizí země, kde neznaly jazyk, a po válce zjistily, že všichni jejich příbuzní zahynuli,  že jejich malí sourozenci, kteří by nezvládli cestu vlakem, jsou také mrtví, že oni jediní měli to „štěstí“? Jak se s tím žije další spoustu let?

Dříve jsem se nad osudy těchto rodin zamýšlela tak nějak povrchně, jakože „všichni věděli, že se tu schyluje k něčemu zlému a než riskovat smrt děti v koncentračním táboře, tak je rodiče rádi poslali do Anglie“. Jenže tehdy nikdo nevěděl, jaké hrůzy nastanou, poslat děti tak daleko bez nějaké jasnější vize nebylo asi tak snadné, jak se to jeví dnes. Kniha mi ukázala, že hodnotit nějakou situaci ex post je velmi jednoduché, když už víme, jak se věci dál vyvíjely. Ale jak bychom se rozhodovali tehdy? Našla bych v sobě tu sílu a poslala bych v době války své děti pryč? Upřímně? Nevím...