Některé citáty nejsou tam, kde by měly být. Možná jste to také zažili: víte úplně jistě, že autor Iks v knize Ypsilon napsal něco, co se vám líbilo nebo co by se vám hodilo ocitovat. Ponoříte se tedy do knih a po prolistování patřičného množství svazků zjistíte, že:

• citát napsal jiný autor,
• citát napsal tento autor, ale v jiné knize,
• citát napsal tento autor v této knize, ale úplně jinak, často v přesně opačném významu, než se vám hodí.

Na tento scénář už jsem zvyklá a nerozhází mě. (No dobře, obvykle mě příliš nerozhází.) Horší to je s citáty, které nejenže nejsou tam, kde by měly být, ale nejsou vůbec nikde.

Kdysi jsem četla jakési pojednání o tom, že odstraňování následků nějakého řešení může vést k návratu k původnímu stavu, podobně jako když v románu Rýma vynalezli lék proti rýmě, který způsobil takovou citlivost čichu, že museli vynalézt něco proti tomu, a pak zase něco proti tomu a tak dále, takže vynálezci nakonec říkali – a teď přijde ten citát – „Musíme vynalézt brotilék broti brotiléku brotiléku“.

Ta věta se mi moc líbila a říkala jsem si, že onen román by stál za přečtení. Takže když jsem pak narazila na knížku Rýma od Stanisława Lema, byla jsem přesvědčená, že je to ona, a vrhla jsem se do děje.

Ze začátku mi nic nebylo podezřelé. Vysloužilý astronaut prováděl detektivní pátrání, bylo to dobře napsané, okolnosti případu odhalované postupně, takže napětí bylo udržované, jenže najednou byla půlka knížky za mnou a „brotilék brotiléku“ nikde. Třeba se objeví v druhé půlce, říkala jsem si. Ostatně hlavní hrdina trpěl sennou rýmou, takže k nějakému vynalézání léků klidně ještě mohlo dojít.

Druhá půlka mě do děje vtáhla stejně jako ta první. Hrdina (respektive autor) vyložil karty na stůl a přiznal, co se to vlastně vyšetřuje. V Evropě zemřelo několik amerických turistů. Byl to zločin nebo shoda okolnosti? Podezření, náznaky, možné souvislosti, ale ne dost průkazné. Pak příběh trochu potemní, protože co když s tím souvisí vývoj chemických zbraní? Nevěřím vlastním očím, to to chce autor ukončit takhle lacině, bez vysvětlení? Jenže to jsem ho hrubě podcenila. Zatímco ukolébal mou pozornost, začalo se odehrávat finále. Ani jsem si nevšimla, kdy se realita přesmykla v iluzi, ale ta část o zápasu člověka sama se sebou, kdy se zbytek logicky uvažující mysli snažil vzpírat té otrávené části a nepodlehnout jako předtím ti američtí turisté, ta mě tedy dostala. Dokonce ani když jsem ji četla znovu a dávala si pozor, kdy to přijde, se mi nepodařilo odhalit, kde přesně je ta hranice, kdy přesně se hrdina začne z bezpečí reality propadat do temnot uvnitř sebe. Výborně napsáno, klobouk dolů!

Teprve druhý den po přečtení mi došlo, že „brotilék brotiléku“ se neobjevil ani v druhé části příběhu. Dodnes jsem nezjistila, z které knihy má ten citát být. Sice jsem kvůli němu přečetla nesprávnou knihu, ale vůbec mi to nevadí. Naopak, byl to skvělý čtenářský zážitek.

(A přiznání nakonec – na obrázku k tomuto textu měly původně být i pražené mandle, které v Lemově knize hrají zdánlivě okrajovou, ovšem ve skutečnosti důležitou roli. Jenže než jsem se k focení dostala, přemohla mě mlsná a všechny nachystané mandle jsem do jedné schroupala.)