Když mi někdo doporučuje knížku a má při tom zaujatý výraz a nadšení v hlase i gestech, tak ani netuší, jakou té knížce dělá medvědí službu. Málokdy mě takové horování strhne, spíše zaujmu opačný postoj. Není to nějaká touha být v opozici anebo nevíra v potěšení, kterou knížka svému předchozímu čtenáři přinesla. Ve skutečnosti je v tom určitá obava. Je to nejistota, jak u té knížky dopadnu já. Co když se mi nebude tolik líbit? Nebo ještě hůř, co když mě nezaujme vůbec? Cítila bych se jaksi provinile před jejím doporučovatelem, jakože jsem zklamala jeho naděje, že se pro knihu nadchnu stejně jako on.

            To je i případ série detektivek od I. J. Braun(ové) z edice Kočičí krimi, v níž jednotlivé tituly začínají slovy Kočka, která… Kamarádka z ní byla nadšená. Ne že by mi ji přímo doporučovala, ale vyjadřovala se o ní opakovaně velice pochvalně, až ve mně postupně vyvolala starý známý provinilý pocit a co když se mi to nebude líbit. Takže není divu, že u mě doma ležela Kočka, která čichala lepidlo hodně dlouho. Až se přiblížil letošní začátek prázdnin a s ním otázka, co budu přes léto číst. Chtělo by to tip na takové to lehčí čtení na dovolenou, nebo alespoň do strašlivého horka (neboť moje dovolená celé léto nepokryje, že ano). Mezi jinými mi padl zrak na Kočku, která čichala lepidlo. Detektivka se na léto určitě hodí, překonám tedy svou obavu a pustím se do ní, jen co vypukne dovolená či vedro.

            To druhé nastalo dříve, proto můžu již před oficiálním začátkem prázdnin poreferovat, jestli je to čtení na dovolenou nebo ne.

            Stručná odpověď zní: ano, samozřejmě!

           Rozvitější odpověď obsahuje vysvětlení, že jsem to četla právě jako dovolenkovou knížku. Nic moc jsem od toho nečekala, velké nároky jsem na to nekladla, a proto jsem se snadno přenesla přes pár chyb v textu, které ukazovaly, že knížka buď neměla editora, anebo editor kontroloval text také v nějakém takovém strašlivém vedru, při kterém se moc nesoustředil. (Třeba když ve větě zůstanou dvě podobná slova, u nichž přímo vidíte tu scénu, jak si někdo říkal „teď to tu nechám a potom vyberu to lepší, které se tam hodí“, no a nevybral…)

           Díky tomu jsem si mohla potěšeně užít knihu, u které bych rozhodně nečekala, že v ní bude tolik o – knížkách!

           Vystupoval tu nejen podivínský antikvář a restaurátor knih, nýbrž i různé knihovny. Dočetla jsem se, jak správně utírat prach z knihy (to vím) a že si bohatí lidé s velkými knihovnami najímali specialisty na úklid knížek v knihovně (to nevím). Ocenila jsem, že když už nějaký boháč měl sbírku vzácných knih, které sbíral z důvodů spíš investičních než knihomolských, tak se k nim patřičně choval a pořídil jim místnost s kontrolovanou teplotou. Pobavila mě hypotéza, že by kočky mohly vyčmuchat hmyz ve vazbách knih a tak přijít rychleji na napadení knížek škůdci, než by to zjistil člověk. Jen tak na okraj: kdyby to ale fungovalo, okamžitě zažádám o pracovní kočku.

           Dokonce jsem správně tipla princip zápletky, jenom jsem pravého padoucha neurčila dobře. Upřímně řečeno, ono se mi taky nechtělo moc určovat, bylo vedro… A místo určování jsem si užívala ty knížky a knihovny.

           Kamarádka si může oddechnout, toho, co nevědomky způsobila svou pochvalou edice Kočičí krimi, jsem se po přečtení Kočky, která čichala lepidlo, zbavila. Teď už si s klidnou myslí můžu vybrat kteroukoliv další knížku ze série a poznat další zajímavé postavy. Doufám ale, že antikvář Eddington se objeví i v některé z dalších knížek, mám pro něho slabost.