Kdybych tuhle knížku přečetla o den dříve čili včera čili prvního dubna, tak bych si myslela, že je to nějaký povedený aprílový žertík. Označit knížku Do Nepaměti jako „pro čtenáře od 6 let“ je trochu, řekněme, odvážné. Aby se čtenář naladil na tenhle děj a příhody, to už chce něco o paměti a zapomínání vědět. Ví šesti- sedmi- osmiletý čtenář něco o vzpomínkách falešných, přikrášlených nebo potlačených? A co déjà vu? Ta kapitola je skvělá a moc jsem se při ní pobavila, jenže já už věděla, o čem to je, a narážky a vtípky jsem si pěkně vychutnala. Ale co ten šestiletý čtenář?

            Pikantní je, že jsem na Do Nepaměti úspěšně zapomněla. Pořídila jsem si ji už před více než deseti měsíci. Jenže jak tak ležela pod hromádkou dalších knížek, které jsem si koupila při stejné příležitosti, nějak zapadala pomyslným prachem. Než jsem přečetla ty knížky nad ní, úplně mi vypadla z paměti.

            Vlastně jsem tím jenom uposlechla příkazu, který má Do Nepaměti vyvedený na ořízce: „Tak na to zapomeň!“ Přitom právě tahle výzva byla popudem k tomu, abych po ní šáhla na regál. A hned jsem zapomněla. Tedy zapomněla jsem na to, že jsem chtěla zjistit obsah knížky, jelikož jsem uviděla, jak knížka vypadá. Ty ilustrace mě zcela pohltily! Ani jsem moc nelistovala dál, protože jsem chtěla mít na jejich prohlížení klid a čas a užívat si je pěkně v pohodlí domova. To byl ten impuls, proč jsem si ji koupila. Dokonce aniž bych pořádně zjistila, kdo je autorem textu i obrázků.

            Jaké bylo moje překvapení, když jsem den po dočtení knihy zjistila, že jsou to titíž autoři jako u mé jiné oblíbené knížky Překlep a Škraloup: Tomáš Končinský a Daniel Špaček. To už se mi skutečně chtělo vykřiknout „Apríl!“. Neboť Překlep a Škraloup je textem i obrázky úplně jiný! Stejně dobrý, stejně úžasný, ale úplně jiný. Co naštěstí zůstalo stejné, to jsou slovní hříčky a vtípky.

            A jsme zase u toho. Ocenil by šestiletý čtenář krásnou aliteraci vrtulet Vincence Virvála? Anebo důraz na to, že jde o původní vzpomínku v původním balení? A což tohle:

            Všude kolem nich čněly zasněžené vrcholky hor a táhla se hluboká údolí plná lesů. Mezi horami ale dál proplouvaly neonové rybky, občas vzduchem majestátně proplachtil rejnok nebo velká mořská želva… další pár chobotnic zřejmě zápasil o velkého humra, chyceného v koruně borovice pod nimi.

            „Moře tu bylo před milionem let. Tohle je jen vzpomínka, co z něj zůstala,“ vysvětloval Alois… „Je to docela unikátní vysokohorský podvodní ekosystém,“ pokračoval Alois, „moře v nadmořské výšce tři kilometry nad mořem…“

            To už vůbec nemluvím o postavách jménem Alois a Sigmung, tahle narážka je skutečně jen pro dospělé. A navíc z nich autor udělal bratry, dokonce (protikladná) dvojčata! Tak tohle jsem musela kvitovat uznalým mrčením a pokyvováním hlavou.

           Teď už na knížku Do Nepaměti nezapomenu, už proto, že nejméně následující týden si budu prohlížet obrázky a tetelit se nad nimi. Barevně jsou trochu potrhlé, alespoň na můj spíše tlumený vkus, jenže jsou potrhlé přesně tím správným způsobem. Také bych chtěla umět takhle kombinovat a ladit barvy! No jo, barvy jsou jedna z mých pověstných slabin. Proto mě antistresové omalovánky, kde si má člověk volit barvy sám, tolik stresují! Někde v Nepaměti musejí být moje vzpomínky na mé pokusy s barvami obehnané mříží, tak nebezpečně frustrující jsou.

           Ale nebudu propadat beznaději. Nedávno jsem viděla antistresové omalovánky na téma „knihovna“. Jo, tak tohle bych zkusit mohla. Téma knížek mě uklidňuje, takže bych možná zvládla uklidnit i ty barvy. Tím pádem bych mohla své děsivé barvové vzpomínky zklidnit též a udělat tak z děsivého tygra přítulnou kočičku, stejně jako to zvládla hrdinka knížky Jasmína se svojí vzpomínkou. Tak uvidíme.