Nejprve mě zaujala svou nudlovitostí. V dnešní době, kdy zřejmě nakladatelé vyhlásili soutěž o to, kdo vydá nejtlustší špalek, je docela nezvyklé uvidět na regále knihovny knížku, co má hřbet široký šest milimetrů. (Skutečně šest, já to měřila.)

           Když se mi podařilo tu nudli povytáhnout ze sevření sousedících špalků, zahlédla jsem druhou část názvu: hádek. První část se leskla, druhá mě překvapila. Hádek? Něco o malém hadovi? První slovo je tedy nějaké přídavné?

           Vytáhla jsem knížku z regálu celou a objevila dvě věci. Za prvé to, že první slovo není přídavné, nýbrž podstatné nebo číslovka, jak to kdo vezme. Za druhé to, že se mi líbí ten typ ilustrací, který v knížce je. Sotva jsem ilustrace uviděla, hloubání nad názvem Devatero hádek jsem hodila za hlavu a rozhodla se, že si tu knížku půjčím už jenom proto, abych se doma v klidu podívala na obrázky a potěšila se jimi.

           Takže to byla další věc, čím mě knížka zaujala. Do třetice mě zaujala, jakmile jsem dost nabažila ilustrací a začetla se do textu. Námět není nový, nad tím, co pohádkové postavy prožívaly poté, co doznělo „a žili šťastně až do smrti“, se zamýšlelo už více autorů. Překvapením není ani pojetí, vždyť to název Devatero hádek prozrazuje už dopředu. Hádají se manželé mezi sebou, manželky s rodiči, s tchyní, s dětmi, prostě jako v životě. Na jednu stranu hodně jako v životě, na druhou stranu více černobíle. Jsou to koneckonců pohádkové postavy a v pohádkách je jasné, kdo co dělá špatně a co dobře. Kdybych se soustředila na tuhle vrstvu textu, asi bych si odnesla nejedno poučení o životě, o tom, jak se zachovat, nebo spíš raději nezachovat v nějaké situaci.

           Jenomže právě tuhle vrstvu knihy jsem velice rychle odmávla jako nedůležitou. Po dvou třech prvních stránkách jsem si jí přestala všímat. Protože co autorka Zuzana Koukalová provádí s jazykem, to je naprostá lahůdka. Bez zbytečného meškání jsem se rozhodla soustředit právě na tuhle druhou vrstvu textu, neboť všímat si obou naráz prostě nešlo. Musela bych neustále přepínat z jedné do druhé a to by ve výsledku znamenalo nevěnovat se pořádně jedné ani druhé, neužít si ani to, ani to.

           Přitom právě to druhé „to“ jsem si užít chtěla. Poněvadž Sněhurka se kupříkladu nedusila jablkem: „Sněhurka se už návalu zlosti neubránila. Přímo se zalkla vzteky.“

           To byl jen začátek, pak různé hříčky pokračovaly: „…kočí na její pokyn práskl bičem do Bot, dvojspřeží kobyl stejného jména.“ Nebo královna Maruška, které je sůl nad zlato, a proto: „Dětičky! Ano, dětičky. Moje slané děti…“

           Jednou jsem se opravdu musela zamyslet, než mi to došlo. Paní Plaváčková cestuje za dědem Vševědem a cestou potká bývalého krále, kterému předchozí převozník strčil pádlo (nebo to bylo veslo?) do ruky, takže tu teď převáží pocestné přes moře. A paní Plaváčková praví: „Otče, asi vás zaslepilo vlastní hoře. Moře se tu, nevidíte…“ Tady jsem se zasekla. „Moře se tu“ co? Nechybí tu cosi? Cože dělá to moře? Trvalo chvíli větší než malou, než mi došlo, že „moře“ není podstatné jméno (město, moře, kuře, stavení), nýbrž přechodník!

            Vypadá to, že si Devatero hádek budu muset pořídit a ještě několikrát přečíst, abych si užila tuhle vrstvu a samozřejmě i ty dříve zmíněné ilustrace. Dojde pak někdy na vrstvu druhou? I kdyby snad ne, tak upřímně řečeno, vadit mi to nebude. Hádek je v životě dost i tak, vtipné práce s jazykem méně…