Kdybych se tenkrát trochu více rozhlížela kolem sebe, asi bych si v té sekci připadala trochu nepatřičně. Myšleno věkově. Všude okolo samý mladý a perspektivní… Naštěstí jsem se moc nerozhlížela, protože moji pozornost plně obsadily knihy. To je na knižním veletrhu normální, že si všímám hlavně (téměř jedině) knih. A v téhle hale, místo abych se cítila nepatřičně, jsem se cítila nadšeně a vystavených knih jsem si všímala tak dobře, že jsem si nakonec odtud odnášela rovnou dvě. O té druhé se rozepíšu jindy, dnes je na řadě moje srdcovka čili kniha o knihovně. Dětská kniha o knihovně.

            Knížek o začarovaných či prokletých knihovnách se v poslední době vyrojilo hodně. Často v nich knihovna bohužel byla jen místem, kam je umístěno tajemno – magično – nebezpečno (nehodící se škrtněte), takže mě to moc nebavilo. Stejné tajemno – magično – nebezpečno (nehodící se škrtněte) by se klidně mohlo odehrávat třeba v rychlém občerstvení a na ději by se nic nezměnilo. Jenomže rychlé občerstvení není tak zajímavá kulisa jako knihovna, to přiznávám.

            Naštěstí se Kryšpín Kůstek a prokletí knihovního psa jinde než v knihovně odehrávat nemůže. A ještě jednou naštěstí – naštěstí jsem o jiných knížkách od autora příběhu, kterým je Marko Hautala, předtím vůbec neslyšela a nečetla je. Vlastně bych je nečetla, i kdybych o nich slyšela, protože patří do žánru, kterému se vyhýbám. Co o nich říká katalog? Seřazeno podle roku českého vydání jsou to thriller s hororovou zápletkou, horor a horor. To nečtu, mám dost hororů v běžném životě. Zato knihoven není dost nikdy.

            Jak už jsem řekla, Kryšpín Kůstek a prokletí knihovního psa je dětská knížka. Má pouhých sedmdesát stránek a ještě některé z nich zcela nebo zčásti zaplněné ilustracemi. Přesto se na zbylém místě odehrává příběh, který mě skutečně pobavil. Nejenom tak nějak všeobecně, ale na několika místech i konkrétními knižními anebo knihovnickými vtípky. Vzhledem k rozsahu knihy nechci moc prozrazovat, takže si dovolím vypíchnout jen tři věci. Zaprvé samotného knihovního psa, respektive jeho jméno – Záložka. Já bych taky chtěla mít knihovního psa Záložku! Zadruhé samotné Záložkovo prokletí:

„Co ho to popadlo?“ zeptal se Kryšpín.

„Vztekniha… Moc se to neliší od vztekliny,“ řekla knihovnice. „Když má zvíře vzteklinu, je žíznivé, ale není se schopné napít. Když má pes vzteknihu, chce přečíst všechny knihy světa, ale to je nemožné. A proto ho ovládne nekontrolovatelný vztek.“

Kryšpín poznal, že knihovnice nelže. Kdykoli se Záložka pokusil zarazit a podíval se na stránku, papír začal doutnat…

(Čili ne že by nemohl přečíst všechny knihy světa, protože je jich moc, ale proto, že sám sobě démonicky propaluje papír, na kterém jsou knížky vytištěny! Tenhle detail jsem opravdu ocenila. O elektronických knihách se tu sice nemluví, ale myslím, že ani jejich nosičům by Záložkovy oči neudělaly dobře…)

           A do třetice musím vyzdvihnout konec. Konečně pořádný, reálný konec! V dětských knížkách se obvykle po zrušení kouzel a čar vše jaksi samo vrátí do původního stavu. Tady ne. Záložku se sice podařilo odklít, ale ten nepořádek, který v knihovně udělal, ten tam zůstal, takže bylo nutno uklidit. Správně! Po každé zábavě je potřeba uklidit! A pro tento naučně výchovný konec jsem ochotná autorovi odpustit i tu hrůzu, že nechal ve svém příběhu poškodit tolik knih. I když co jiného než hrůzu čekat od autora hororů…