Někde na trati mezi Prahou a Kolínem leží spavý pražec. Je to ekvivalent bludného kořene, který zaručuje zabloudění, pokud ho překročíte. Spavý pražec zase zaručuje usnutí, jakmile ho přejedete. Nebo alespoň zaručuje moje usnutí. Protože vždycky někde na trati za Prahou ve vlaku usnu. Zajímavé je, že cestou do Prahy to nefunguje, tam obvykle neusínám. Jen cestou z Prahy se mi to stává, a to bez ohledu na denní dobu, v kterou jedu, anebo na míru únavy z práce, kterou mám ten den za sebou. Přitom usnout ani obvykle nechci, protože bych se ráda podívala na kopec Bedřichov, jak se u něho odehrávala bitva u Kolína. Jenže mi prostě není souzeno ho cestou z Prahy spatřit…

            Jako z každého pravidla i z tohoto existují výjimky. Jednou jsem neusnula, ale kopec jsem stejně neviděla, neboť mi bylo dost nevolno z úpalu, který jsem si v letní rozpálené Praze uhnala, takže jsem měla po cestě zavřené oči. Jindy jsem neusnula, protože v kupé bylo poněkud hlučno, jenže nesouhlasné mračení se na zdroj hluku mi zabránilo vzpomenout si, že se mám dívat na kopec. No a jednou jsem neusnula a kopec jsem přesto zase neviděla, protože jsem si četla Nonstop knihkupectví pana Penumbry.

            Přitom jsem od té knížky vlastně nic neočekávala, zejména jsem neočekávala, že se mi bude nějak příliš líbit. Vyštrachal jsem ji totiž den předtím z krabice před jedním antikvariátem, kam se dávají knihy, kterým antikváři moc nevěří, respektive nevěří, že by o ně byl extra zájem. Případně je právě takové knihy všude plno a zájemců málo, takže se moc těch koupěchtivých neočekává. Jenomže znáte mě, jak jde o knihy o knihách, vždy zbystřím, tady knihy slibovalo slovo „knihkupectví“ v názvu. Zítra do vlaku bude dobrá, říkala jsem si, stejně do Kolína usnu a na tom zbytku trati zjistím, jestli se to dá číst.

            Otevřela jsem knížku, když jsme ještě stáli na pražském hlavním nádraží, stále s předsudkem, že to nebude nic moc. A hned první odstavce mě dostaly, jelikož popisovaly hlavní postavu knihy, jak balancuje na žebříku u regálů plných knih. Tak moc mi to připomnělo vlastní zkušenosti z podobných situací v práci, že jsem začala knížce víc fandit než prve.

            První kapitola dále pokračovala vylíčením, jak a proč hlavní postava vůbec požádala o práci v tomhle podivném nonstop knihkupectví, když tu jsem ke konci kapitoly náhle zakopla o slovo, které mě zcela uhranulo. Chvíli jsem na ně nevěřícně zírala, protože se mi nechtělo uvěřit, že tam je. Ale sotva jsem si připustila, že tam skutečně je, začala jsem knížce fandit o sto šest. Kvůli tomuhle jedinému slovu!

            Přitom to slůvko tam není zásluhou autora Robina Sloana. To tam musela napsat překladatelka a redakce ho tam při korekturách musela nechat. (Nápověda: vydalo nakladatelství Host).

            Četla jsem dál a ukazovalo se, že knížce vůbec nemusím fandit, že je zábavná sama o sobě. Autor musí znát hodně o knížkách, jejich výrobě, prodeji, užívání, dějinách a podobně. I proto se mi to tak líbilo. Kousek před koncem se navíc ukázalo, že autor musí znát leccos i o muzeích. Netuším, nakolik si kapitolu Bouře užili čtenáři, kteří muzea znají jen z té návštěvnické stránky. Já jsem přičichla i k muzejním zákulisím, takže jsem se při čtení bohatýrsky bavila. Zvláště u toho, jak si hrdina musel před vstupem do Konsolidovaného univerzálního dlouhodobého skladiště (největšího a nejmodernějšího skladovacího zařízení pro historický průmysl kdekoliv na západ od Mississippi) vše odložit a je nucen nasadit si celotělový ochranný oděv:

           „Když vcházím do suchého, dokonale čistého prostoru skladiště, jsem naprosto inertní: nemůžu nic rozbít, poškrábat, sebrat, porušit ani zreagovat s jakoukoliv látkou známou v tomto vesmíru. Nejspíš bych ale mohl něco olíznout.“

            Dočetla jsem až k rozluštění staletého tajemství s velkým potěšením, takže jsem si až zpětně, po několika dnech, uvědomila ten fakt, že jsem za Prahou po přejetí spavého pražce neusnula, až tak mě knížka zaujala, ovšem Bedřichov jsem opět neviděla. Tohle opětné zklamání mi ale mnohonásobně vynahradilo to slůvko, které mě tak zaskočilo a zároveň pobavilo v úvodu, když pan Penumbra hrdinovi knížky, v té době žadateli o práci v Neviditelném knihkupectví, klade přijímací otázky. Nejprve tak trochu očekávatelné „kterou knihu milujete“, a pak to přijde:

            „Pak přimhouřil oči a přejížděl zrakem nahoru a dolů. >Ale umíte lozit po žebříku?<“

            Prostě když cestou na Moravu nečekaně narazíte na moravské slůvko, tak je to osud. Ta knížka se mi prostě musela líbit.