Na jaře na knižním veletrhu v Praze byl i stánek Sutnarky (oficiálně Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara), kde vystavovali knížky, které vytvořili její studenti. Bylo to moc pěkné pokoukání, hodně ilustrací, občas čistě obrazové knihy, některé byly i prostorové, prostě paráda. Mělo to jedinou vadu – ty knížky samozřejmě nebyly na prodej. Skutečně byly některé tak zajímavé, že bych si je hned pořídila. Dvě knížky jsem si dokonce nafotila, protože se mi opravdu moc líbily, a doma jsem fotky ukázala kamarádce. Byla taky nadšena a stejně jako já říkala, že by si je pořídila, kdyby to šlo. „Měli by takové autorské knížky, které jsou hodně založené na ilustracích, vydávat víc,“ prohlásila jsem tehdy, a kamarádka přizvukovala.

            V létě jsem byla opět návštěvou v pražských antikvariátech. Je to sice mrtvější doba, přece jen jsou lidé hodně na dovolených, takže se tolik nevykupuje a nabídka je probraná (to není jen moje domněnka, jednou se mi povedlo se dostat do pražských antikvariátů na podzim, a to byl safra rozdíl jak v návštěvnosti, tak právě i v nabídce), jenže když si tu dovolenou jindy vzít nemůžu, tak se nedá nic dělat.

            Zašla jsem i do jednoho antikvariátu, kam jsem původně ani moc nechtěla jít. Jenomže když už byl po cestě, co bych se tam nepodívala. A jak už je to zvykem, když si vlastně nechcete nic koupit, tak nakonec nakoupíte – kromě jiného na mě na regále vyjukla knížka Žížala pokládá otázky, kterou „vyrobila“, jak je doslova napsáno v tiráži, Zuzana Bramborová.

           Už ten název mě dostal. K žížalám mám kladný vztah od doby Ferdova slabikáře, kde je na předsádce žížala tvořící psací písmeno „l“. Nedávno jsem se také seznámila s žížalou Šťofkou v knížce Mezi námi písmeny, což moji náklonost jen upevnilo. A teď žížala rovnou klade otázky! Listuji knížkou a jsem čím dál víc unešená. Ona vypadá přesně jako ty studentské knížky z veletrhu, hravá a přitom zajímavá, víc obrázků než textu, ale když už je tam text, tak perfektně sedí k obrázkům a má i vtip, ať už sám o sobě nebo ve spojení s ilustrací.

           Na páté stránce vyprsknu smíchy a je mi jasné, že tuhle knížku určitě chci. Žížala totiž popisuje svůj denní program a říká:

„Žiju poklidným životem. Většinou sedím doma a čtu si knížky.

(Někdo je tu asi musel zakopat, jinak si to nedovedu vysvětlit…).“

           I když se dál už nic knižního neobjevuje, tak žížala čtoucí knížky (které tam musel někdo zakopat), plus obrázek té čtoucí žížaly, včetně brýlí na čtení, to mě vzalo za osrdí a knížku bych si koupila už jen pro tuhle dvojstránku. Ale ono to navíc pokračuje dál, téma se mění na zahrádkářské. Žížala se seznámí s paní, která si udělala zahrádku přímo nad jejím bydlištěm, a začne se vyptávat, co to to zahrádkaření vlastně je, jak vypadají pěstované rostliny a tak. Dětská naučná knížka? Inu, můžete to tak chápat, koneckonců bylo to v antikvariátu zařazeno v polici s dětskými knížkami, jenže spoustu věcí děti zřejmě ještě neocení. Každý dospělý, kterému jsem tu knížku ukázala, z ní byl nadšený, dokonce si jeden na ni založil hlídacího psa a doufá, že ji brzo bude mít taky.

           Jak vidno, stačilo na jaře pronést přání a hned v létě se splnilo. Mimochodem, moje okouzlení Žížalou pokládající otázky dosáhlo takového stupně, že když jsem nedávno uviděla bloček s obálkou, na které byly žížaly, hned jsem si ho musela koupit. A pak dokonce i pin s knihomolem, který nevypadá moc ani na mola, ani na červa, zato moc vypadá právě jako ta čtoucí žížala!