Tak dlouho jsem (si) vyhrožovala, že si vezmu v práci dovolenou a strávím na knižním veletrhu Svět knihy v Praze všechny dny, po které se koná, až jsem letos přešla od slov k činům a opravdu jsem to udělala. Výsledek? Již nikdy jinak!

Opravdu nevím, jak jsem se dříve mohla spokojit jen s jediným dnem. Sice jsem během toho jednoho dne vše prošla, spoustu knih nakoupila (a spoustu jsem si jich poznamenala do kolonky „dárky k svátku / narozeninám / Vánocům“), jenomže dnes už vím, že jsem toho  musela zároveň i mnoho minout.

Důkazem je způsob, jakým jsem letos na veletrhu zakoupila jednu z knížek. Protože teprve až třetí den jsem na stánku, kolem kterého jsem za ty tři dny prošla už asi jedenáctkrát (no ano, nedivte se tomu číslu, to máte každý den projít výstavní halu tam, pak zpátky, pak cik cak, takže přinejmenším třikrát kolem každého stánku denně…), prostě až třetí den jsem uviděla knížku Lyříček a Epička.

Doteď je mi záhadou, jak jsem takový název mohla tolikrát minout. Zvlášť když jsem pár dní před veletrhem probírala se synovcem jeho úkol do literatury a při tom probírání létaly kolem pojmy jako lyrika, epika, drama, epos, metafora, personifikace, daktyl, trochej, rým obkročný a střídavý, metonymie, synestézie a další, které jsem si samozřejmě předem pečlivě nastudovala z odborné literatury, abych si před synovcem neuřízla ostudu, takže ještě v době konání Světu knihy ony pojmy ve mně rezonovaly a hučely mi v uších.

Po takové průpravě několik dní nevšímavě chodit kolem názvu Lyříček a Epička? Záhada…

Vrhla jsem se na knihu (čti: důstojně jsem se přiblížila k pultu) a začala zvědavě listovat. A hádejte, co na mě vykouklo? Hned na začátku dvě pážata Daktyl a Trochej. Pak král Epos, královna Synestézie a šašek Črta. Málem mě museli omývat a nebylo to tím, že v hale bylo horko a vydýchaný vzduch. Takovou věc že bych přehlédla? Že bych ji neměla? No uznejte, to jsem si musela přečíst (čti: koupit)! A nejen kvůli synovci (čti: kvůli tomu vůbec ne)!

A tak se mnou Lyříček a Epička odjeli domů, abych se pak v klidu a pohodlí domova mohla pokochat touto divadelní hrou, ať už bude jakákoliv. Neboť jsem byla rozhodnutá už jen podle názvu knihy a podle jmen postav zařadit tuhle knížku mezi své oblíbené, i kdyby byla blbá.

No blbá rozhodně nebyla! No blbá rozhodně byla, pokud pod „blbá“ rozumíte „potrhlá tím správným způsobem“!

Jelikož šlo o divadelní hru pro děti, zápletka byla klasicky pohádková. Dvě znepřátelená království, Lyrično a Epično, se rozhodla sezdat své potomky, prince Lyříčka a princeznu Epičku, aby mezi říšemi zavládl konečně mír a soulad. Jenomže svatba se z důvodů zásadního neporozumění (lyrika a epika se zkrátka vyjadřovaly jinak) nekonala a už už to vypadalo na bojový střet. Jenomže jak už to bývá, v pohádkách jsou konce dobré, čili vše skončilo bez krveprolití a tím, že patřičné dvojice poznaly (ano, množné číslo), že se mají rádi, jak taky jinak.

Užila jsem si krásný večer nad texty jako:

Markýz Prozaický: „Milí a vzácní hosté, velevážené publikum… je mi známo, že se mohou mezi vámi najít jedinci, kteří po našem představení, ba dokonce možná pod jeho vlivem, opustí hlediště v mnohem lepší náladě, než v jaké sem přišli…“

nebo

Vedoucí matriky: „Tak prosím pěkně obě poloviny mladého páru, aby přistoupily blíže, protože dnešního dne, který je významný jak z hlediska hospodářského, tak po citové stránce, uzavřete smlouvu, která se může stát mezníkem v dějinách obou zúčastněných zemí…“

nebo

Markýz Prozaický [pocházející z Epična, tedy nevycvičený v poetickém vyjadřování, se zamiloval a teď se snaží vyjádřit]: „Vlasy máš… eee… tak – dlouhé! A tvé oči jsou tak velikánské a tak zářivě vykulené, nebo jak to mám formulovat…“ [časem se však zlepšuje:] „A teď zase vidím, že tvoje ruce… propánajána, ty máš ale obrovské ruce! Totiž malé ruce vůbec nejsou hezké… tvoje ruce jsou úplně jiné! Plné života, veliké a silné. Jako dva masití – pivovarští koně! … A tvoje dvě nohy jsou dva obrovské… kořeny stromu!“ [takže Licence, dvorní dáma z Lyrična, na to okouzleně reaguje:] „On už mě pojímá / od hlavy k patě alegoricky! / Až tím člověka k slzám dojímá / markýz čím dál tím méně Prozaický!“

A právě kvůli těmto (a mnoha dalším) pasážím a kvůli svému synovci, respektive jeho úkolu do literatury, jsem si při čtení říkala, jaké děti si asi tuhle divadelní hru skutečně vychutnají ve všech narážkách a souvislostech, když se dítka ve věku, kdy je baví pohádky s princi a princeznami, rozhodně nevyznají v pojmech jako epika, daktyl nebo synestézie, a když už je ve škole probírají, tak jsou ve věku, kdy je pohádky zrovna příliš nezaujmou. Anebo že by maďarské děti byly literárně vyspělejší? (Knížku napsali maďarští autoři Borbála Szabó a Dániel Varró a přeložil hungarista Robert Svoboda.)

Jenomže… Jenomže… Jak jsem vlastně přišla na to, že je to hra pro děti? Na obálce, v tiráži, dokonce ani na titulním listu se nic takového nepíše. Jen v medailonku Borbály Szabó je zmínka, že je autorkou „románů, dramatických textů, divadelních her i literatury pro děti“. Tak to vypadá, že jsem to dětem připsala omylem, jen na základě zmínky o „literatuře pro děti“ a že základem je pohádkový příběh. Ne každá pohádka je ale pro děti…

Před pár lety by mi tato chyba možná v koupi Lyříčka a Epičky zabránila. Mezitím jsem si však založila „dětskou knihovnu dospělého čtenáře“, jak už tu také bylo svého času zmíněno, takže z koupě naštěstí nesešlo. Sice jsem si knížku původně pořídila jako přírůstek mé dětské knihovničky, ale i po přečtení a změně názoru na cílového čtenáře v mé knihovně samozřejmě zůstane. Jen si ji přeřadím do dospělácké sekce.