Způsoby získávání knih ke čtení lze třídit seriózně a neseriózně. Seriózní třídění ponechám statistikům kultury, obchodním zástupcům nakladatelství, pracovníkům akvizičních oddělení knihoven a dalším profesionálům, kteří to mají v popisu práce.

Protože já to v popisu práce nemám, můžu si dovolit luxus neseriózního třídění, které ono získávání dělí na dvě skupiny.

V první skupině je získávání takzvaně základní, dalo by se říci „od zdroje“. Z knihovny (vlastní, cizí,veřejné), z knihkupectví (a trafiky a papírnictví a podobných obchodů), z antikvariátu (a bazaru a charitních obchůdků a dalších takových), z výprodeje v knihovně, z knihobudky. Sem spadají také knihy darované – k narozeninám, pod stromeček, za vysvědčení, na památku, jako ceny v soutěži a tak dále, protože jejich původ spadá pod výše řečené.

Časem jsem do této skupiny zahrnula ještě také publikace, které se nedostanou na knižní trh a jejich autor či nakladatel je rozdává. Jo a také autorské výtisky, které autor pochopitelně také rozdává. Osobně jsem obdržela darem dva autorské výtisky přímo od autora. Poněkud pesimisticky a s lehkým cynickým nádechem se domnívám, že to nebylo kvůli sympatiím, které ke mně autor, jehož jsem tehdy viděla poprvé a naposledy, náhle pojal, nýbrž kvůli mým narozeninám, o kterých se autor toho dne čirou náhodou dozvěděl a ke kterým se cítil být povinován mi něco věnovat, a očividně neměl nic jiného po ruce.

Do druhé skupiny patří získávání odvozené, vzniklé kombinací výše uvedených způsobů, vyjma výše zmíněného přímočarého postupu knihkupectví -> antikvariát (s volitelnou, libovolně dlouhou mezistanicí ve vlastní knihovně). Přitom právě antikvariát je častým zdrojem takového odvozeného získávání. Přiznávám, že jsem si pár knížek v antikvariátu zakoupila čistě jen proto, že jsem chtěla mít doma „vzpomínku na milá léta v mateřské škole“, „druhé místo v učňovské soutěži“ nebo „dar ministerstva chudé mládeži“.

Občas se dají vysledovat i jiné řetězce. Často nacházím v knihobudce knížky, které započaly svou pouť v knihovně, pokračovaly k jinému majiteli ve výprodeji, aby ji později tento poskytl někomu dalšímu via ona knihobudka. Narazila jsem i na případ o jeden článek delší – knížku někdo věnoval knihovně, ta ji po určité době užívání dala do výprodeje a nový majitel ji nakonec odložil do knihobudky.

Malou záhadou je pro mě v tomto směru Kokosová opice. Ležela v knihobudce, s razítkem „VYŘAZENO“ uvnitř, jak bývají označeny knížky z knihovního výprodeje. Jenže knížky z knihovny, ať už do výprodeje jdou nebo ne, mají také vlastnické razítko knihovny. Ale tady nic. Ani čárový kód tu nebyl nikde nalepený, natož štítek s písmenkem z příjmení autora na hřbetu, aby každý věděl, na kterou polici knížka patří. Domněnku o omylem umístěném vyřazovacím razítku zase popírá evidenční číslo zapsané v knize. Tak jak to vlastně s touhle knížkou bylo?

Nebýt této otázky, asi bych si mnohem víc užila nejen obsah, ale i formu Kokosové opice. Jsou to totiž jednotlivé dvojlisty v krabičce – a kupodivu žádný nechyběl. Každý je z vnější strany stejně žlutý jako vnější strana obálky (napadá mě, jestli byla barva zvolena náhodou, nebo jako asociace na opici a banán), vevnitř v obvyklé textové černobílé barevnosti. Každý dvojlist obsahuje jednu mini- či přímo mikropovídku, doprovázenou kresbou autora, tedy Tomáše Přidala. A stejná kresba, jen v menším, je na vnější straně dvojlistu. Jsou to různá zvířátka, protože i náměty jsou odvozeny od zvířátek. Těžko je nějak jednotně charakterizovat, pro mě je jejich společným motivem zaostření na nějakou situaci a její rozvedení, reálné či fantazijní. Obvykle obyčejný detail získá tímto zaostřením na významu, podobně jako by obyčejné předměty v nočním pokoji získaly na podivuhodnosti, kdyby je na chvíli ze tmy vyhmátlo a zdůraznilo světlo baterky (anebo že by žlutá barva obálky pocházela od světla?).

Jenomže všechny finesy textu, ilustrací i krabičkového provedení zastiňuje otázka: jak to bylo s touhle knížkou? Jakým způsobem putovala tato konkrétní Kokosová opice po světě, než se posadila na poličku u mě doma?