Hledám jeden konkrétní citát ze  Zeměplochy Terryho Pratchetta. Jenomže nevím, v které z jeho mnoha knih by mohl být. Požádala jsem proto kamaráda, který je Pratchettovým fandou, o radu. Kamarád profesionálně vytipoval knihu, ve které by citát mohl být – Otec prasátek. Jenže tu knihu nemá na polici v knihovně v pokoji, nýbrž v jedné z beden ve sklepě. Knihu je tudíž třeba ve sklepě najít.

Jak to bylo dál, to už nechám vyprávět jeho osobně. Každý, kdo doma zápolí s prostorem vyplněným knihami, toto vyprávění určitě ocení.

(Marta)

„Nadchnul jsem se pro hledání citátu z Pratchetta. Začít jsem chtěl pochopitelně vytipovanou knihou, jenže v bytě na polici mám jen některé a tuhle zrovna ne. Ta je, spolu s jinými – ehm – ve sklepě. A můj sklep je děsivý a můžu si za to sám. (Jen pro základní představu – jsou to dvě oddělené místnosti, každá na jiném konci společných sklepních prostor; pozůstatek z dob, kdy každý byt měl jednu sklepní místnost na zásoby a jednu sklepní místnost na uhlí.) A teď si představte úzkou suterénní místnost, kam několik let odkládám a ukládám věci. A ty věci tady pořád jsou. A ty místnosti mám dvě.

No dobře, v jedné jsou sezónní věci a zavařené okurky, ale v druhé je to, co nechci vyhazovat, ale do bytu se nevejde. Sešity, různé tiskoviny, nějaké ty nedodělané ‚projekty‘, nezanedbatelné množství předmětů ocejchovaných osobním vztahem, spousta nevyhoditelných věcí, které ale člověk nepotřebuje denně (třeba balení nepoužitých obkladaček, kilo hřebíků, různé součásti pracovních oděvů ze všemožných zaměstnání, co jsem kdy prošel, lopata, stolní lampa, kterou už nepoužívám, ale ona je pořád v perfektním stavu... a tak dále, víte, jak to myslím).

A pak jsou tu knihy. A zatímco různé uložené a odložené předměty tu jsou... no, řekněme uskladněné, knihy to tu vyplňují. Jsou v různých krabicích, jsou mimo krabice, jsou v taškách, jsou pod věcmi i na nich a všechno je to navršeno do stohů a sloupců, které sahají až pod strop. A mezery mezi krabicemi, taškami a uloženými věcmi vyplňují další věci. Zkrátka, představte si sklad, věci v regálech, naskládané podle typů, kategorií a systému. Ten sklad stlačte na podkritickou hustotu a budete mít asi tak představu, jak vypadá můj sklep. Chodil jsem tam opatrně, s obavou, že mě masa věcí pohltí.A pokud to nebylo opravdu nutné, radši jsem tam nic nehledal.

Ale teď mám ÚKOL.

Rozebírám hlavolam. Jde to samozřejmě pomalu. Když rozeberu kus závalu a je čas jít na večeři, nemůžu vytěžené věci nechat na chodbě, ale musím je naskládat zpátky. A teď se dostávám k zábavným faktům.

Za prvé – pořád jsem ještě nenašel, co hledám. Prostorů a zákoutí, do kterých by se mohla vejít krabice s plus mínus třiceti knížkami, ubývá. Ale být tu musí, no ne?

Našel jsem věci, o kterých jsem si myslel, že je nemám, a jiné, u kterých jsem už zapomněl, že je mám. A dostávám se k zábavnému faktu číslo dvě. Po první etapě hledání (věci ven–probrat–věci zpět) jsem musel zapochybovat o samotné podstatě hmoty. Pár věcí jsem při přerovnávání vyhodil nebo jinak eliminoval (použil, přemístil, odnesl do knihobudky) a dokonce se mi podařily i takové triky, jako například že jsem do poloprázdné krabice s knihami přesunul pár knih, které ležely volně, zkrátka, počitatelné množství hmoty jsem přesunul jinam a uvolnil tak počitatelné množství prostoru.

Teoreticky. 

V praxi bylo ve znovusrovnaném sklepě volného prostoru stále stejně – žádný. Předměty byly uloženější, krabice plnější, sloupce méně vratké, ale kam se poděl volný prostor po věcech, které se do sklepa nevrátily? Jen jsem ubíral, tak proč je rozdíl stejně velký jako menšenec, když menšitel leží na hromadě před sklepem?

Jak se zdá, zákon zachování energie funguje jako zákony z právní praxe – jsou jisté výjimky, na které se nevztahuje. Z nějakého důvodu mezi výjimky zjevně patří sklepní prostor, napěchovaný osobními věcmi.

Přemýšlel jsem o tom. Samozřejmě jsem nepřišel na to, proč zrovna sklep, ale možná jsem alespoň naznačil další směr výzkumu. Zdá se mi totiž, že vznik volného místa závisí na tom, kolik hmoty najednou odeberu. Při příliš malém množství přesunuté hmoty se zasažený prostor chová nelomonosovsky*. Matematicky se toto chování dá připodobnit k odčítání desetinného čísla s následným zaokrouhlením výsledku. Předvedu. Mějme číslo, dejme tomu 42. Zadání zní: ‚Odečtěte od zadaného čísla číslo 0,3 a výsledek zaokrouhlete na celé jednotky.‘ Takže 42 - 0,3 = 41,7. Sedmička se zaokrouhluje nahoru, takže výsledek po zaokrouhlení je... 42. Odečetli jsme tři desetiny a rozdíl je shodný s menšencem. Ha! Takže takhle si představuju, že funguje můj sklep.

Tak takhle si tu teda blbnu, místo toho, abych dělal důležité věci. Ach jo.“

David

* Michail Vasiljevič Lomonosov (1711–1765) – chemik, fyzik, filosof, básník, historik, teoretik a experimentátor. V roce 1748 formuloval „obecný zákon zachování hmotnosti a pohybu“