Pastvina zmizelých aneb Opakování matka moudrosti

Vyšlo: 09.12.2021
Autorka: Marta
fotka knihy...

Je to už víc než desetiletí, ale přesto si živě vybavuji upřímný údiv mé tety, když se dozvěděla, že čtu knížky opakovaně. Proč prý to dělám? Vždyť už přece vím, o čem to je!

 

První přečtení je pochopitelně jedinečné, protože ten pocit nového a neznámého a chuť dozvědět se, jak je to dál a jak to dopadne, to už se nedá zopakovat. Jenže druhé a další čtení není horší než první. Je jiné, ale nelze říct, že je horší. A dokonce se může stát, že je lepší.

 

Alespoň mně se to stalo s detektivkou Václava Erbena Pastvina zmizelých. Když jsem ji přečetla poprvé, moc velký dojem na mě neudělala. Po čase jsem si přečetla další Erbenovy detektivky a zjistila, že závada byla spíše na přijímači než vysílači. Teprve na těch dalších knížkách jsem se naučila, jak autor píše a jak moc není pravda jeho prohlášení v úvodu, že podobnost míst a osob se skutečností je „nezáměrná a čistě náhodná“. O tom, jak jsem přišla na identitu prvního místa i osob, jsem už tady kdysi psala (šlo o Vraždu pro zlatého muže); v dalších detektivkách jsem již věděla co hledat a čím se bavit. Stala se z toho taková příjemná hra mezi čtenářem a autorem, ale pak mi jednoho dne Erbenovy detektivky zkrátka došly.

 

Co teď? Leda si dát druhé kolo a zkusit, jestli jsem v textu něco nepřehlédla, jestli nepoznám i něco či někoho dalšího…

 

Do druhého kola jako první postoupila právě Pastvina zmizelých. A napodruhé to najednou byla jiná knížka! Ukázalo se, že teprve teď je s ní ta pravá zábava. Některé postavy už patřily mezi staré známé (doktor Soudek), narážku na píseň „Generál Laudon“ jsem také pochopila až nyní, místo děje jsem ovšem identifikovala okamžitě. Ostatně jeho název autor moc nepozměnil, a pokud by přece jen někdo váhal, zda Štěpkovice jsou opravdu to, co si myslí, autor ho o tom brzy ujistil:

 

„Hrádek…“, uvažoval Michal Exner, „jako kdybych to už někdy slyšel.“

„Štěpkovický archiv. Tamhle kousek v lese za námi je místo, kde vykopali po válce štěpkovický archiv.“

 

Co pro mě bylo nového, a co jsem při prvním čtení zcela pominula, to byla postava spisovatele Vojtěcha Pátka. Ani tady nebylo jméno pozměněno natolik, aby nebylo rozpoznatelné (opravdu nechápu, že mě to nenapadlo hned napoprvé). I nápověda nechyběla: spisovatel Vojtěch Pátek zde psal „své známé pohádky o vodníku Hampezníkovi, hejkalovi Barnabáši, banditovi Františkovi a smutných nešikovných vílách…“. No jasně.

 

Také tu však byl i spisovatelův popis, který opakovaně různými slovy sděloval to samé.

„Neobyčejně dobře živený muž v tričku…“

„Pátek se procházel … a co chvíli nakláněl své stodvacetikilové bříško k zemi…“

„V zimním kožíšku a huňaté čepici vypadal na té osamělé lesní cestě jako tlustý pradědeček bratří Čapků v mladších letech.“

 

Jak onen spisovatel vlastně vypadal? Viděla jsem vůbec někdy jeho fotografii? Nezbývalo než se ponořit do hlubin internetu, ale ty hlubiny nebyly vlastně tak hluboké. Ještě na mělčině u břehu, na prvních místech výsledků vyhledávání, se objevily fotografie odpovídající popisu. Aha. A když už jsem byla v tom hledání, našla jsem si i nějaké životopisy. A dozvěděla jsem se z nich řadu zajímavých věcí. Třeba že spisovatel používal pseudonymů více, mimo jiné i Neděla. Nebo že jeden svůj pseudonym posléze učinil svým pravým občanským jménem. Nebo že ho lze považovat za mého kolegu, neboť pracoval i jako „expedient Městských knihoven pražských“.

 

No vida, toto vše a ještě více jsem získala při druhém čtení knihy, která mě napoprvé vůbec nezaujala. Je zřejmé, že opakování (čtení) je vskutku matka moudrosti a že přiučit se lze i z detektivky!


>>
25.11.2021
11.11.2021
28.10.2021
<<

kalendárium