Poslední knížka, kterou sem na Knihárum dávám, má v názvu taky slovo poslední. Poslední aristokratka přistála se svým druhým dílem s názvem Aristokratka v nesnázích u mě pod vánočním stromečkem. Dárek to byl částečně objednaný a částečně už známý. Nevydržela jsem totiž čekat na chvíli, až ji dostanu, a první díl jsem si vypůjčila v knihovně. Občas se mi to s knížkama prostě takhle stává a vrhám se na ně ve chvíli, kdy se mi dostanou do ruky. Aristokratku jsem si chtěla přečíst na základě recenzí - z mých známých ji nikdo nečetl. Nalákal mě na ní hlavně fakt, že se jedná o humoristický román. Myslím, že humorných knížek moc nevychází, a od doby, kdy jsem poprvé četla Saturnina, se nad knížkou málokdy nahlas směju. 

A s Aristokratkou se mi to po dlouhé době povedlo. Miluju ten pocit, když se nad knihou začnu smát. Když se autorovi povede pobavit čtenáře tak, že mu tečou slzy smíchu. V Poslední aristokratce je humorných situací nepřeberně. Některé jsou tedy dle mého názoru hodně prvoplánové a místy může čtenář získat dojem, že text je slepený jen ze situací za každou cenu humorných. Ale občas se autorovi podařilo udělat kouzlo a musíte se smát, i když byste nechtěli. Aristokratka nemá v podstatě žádný zásadní děj. Hlavní postava není nijak detailně vykreslená. Žádné hluboké myšlenky se tam také najít nedají. Ale pokud se chcete u knížky taky někdy pobavit, číst si jen tak pro radost, tak vám Poslední aristokratku vřele doporučuju. Třeba jako silvestrovské čtení.

PF 2014