Je tu prosinec. Zima, sníh a taky vánoční stromeček a dárky. I v dospělých je skryté malé dítě a kdo říká, že nerad dostává dárky, tak kecá. Mám ráda dárky, někdy je neumím přijímat, ale mám je ráda. Mám ráda milá překvapení. Jedním takovým milým překvapením byla knížka Láska od Paola Coelho. Jsou to vlastně jen vybrané citáty z děl Paola Coelha, které se týkají lásky. Dostala jsem je, už ani nevím proč, ale je to docela dávno, od kamarádky Báry. Občas se mi připlete pod ruku a já mezi řádky cítím tu paralelu se světem kolem mě. Někdy se všechno zdá jednodušší, když se na to podíváme skrze věty někoho jiného. Když máme bolení u srdce, když jsme třeba momentálně bezbřeze šťastni. Vnímáme lásku jako velkou součást nás. Když tu je, tak často bolí, když není, je ještě hůř.

Láska. V poslední době hledám správné definice. Co to je? Motýlci v břiše před schůzkou s někým novým, poznávání se navzájem, nejistota a očekávání? Nebo naopak, je to jistota pevného objetí, naše myšlenky vyslovené tím druhým nebo špinavé ponožky uprostřed místnosti? Staré ošoupané boty nebo nablýskané auto? Odpověď asi nosí každý sám v sobě. Každý ví, co je pro něj ta jeho „láska“, jaké jsou jeho hodnoty. Kam směřuje, kam jde, kam někdy i utíká. Láska a bolest jde často ruku v ruce. Láska je dar i prokletí.

Citát za citátem, tématicky odděleny, navazujíce nenavazující. Volné myšlenky, co sedí i nesedí, co s nimi souhlasím a občas  taky ne... Celá kniha jich je, a o lásce...

„Člověk miluje proto, že miluje. Není k tomu žádný důvod.“ Alchymista