Některé příběhy a knihy jsou tak smutné až se od nich nemůžeme odtrhnout. Vypovídají o lidské zlobě, podlosti, pokrytectví a dalších nepěkných vlastnostech, které tragicky ovlivňují děj.

Proč jen si o tom chceme číst pořád dokola? Jak to jen ti autoři dělají?

Takhle se zmocnit vůle čtenáře a přimět ho vydat se na cesty, které mu nejsou příjemné ani pohodlné. A znovu, a opět. Tak dlouho, dokud se autor se svým románem nepřesune ze sekce novinky do oddělení klasické literatury. Zvláštní na tomto žánru je, že i zde (navzdory veškerým pokusům povinné četby) jsou mnohé tituly velmi oblíbené a hojně čtené. Napříč generacemi čtenářů.

Takovým dílem je i Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického. Popisuje ty nejnižší lidské charakterové obludnosti, jimiž zároveň u čtenáře vzbuzuje odpor, protože jsou umístěny v kontrastu s „obyčejnými“ postavami. Tragédie je zde pořád živá. Pořád čtená. Pořád nad ní pláču a nemůžu si pomoci – nedokážu se od knihy odtrhnout, ani ji přestat tolik prožívat. I když knihu otevřu jen náhodně, stejně na každé stránce je neštěstí zapříčiněné úmyslně a namířené tak, aby nejvíce ranilo. Tak proč jsem ochotná si o tom dále číst?

Je to zřejmě česká variace na antické tragédie, tudíž je možné docílit katarze. Dále umění vypravěčské, kdy děj plyne – přirozeně, tak jako ve skutečném životě. Mistr autor, který toto umí. Také obdivuji, jak spisovatelé dokáží zamordovat vlastní kladné postavy. Něco neuvěřitelného. Jde jim to tak lehce. Prostě to vyplyne z děje a autor místo aby ukročil stranou nebo vymyslel zvláštní záchrannou kličku, jde přímo – nehledě na ztráty. Jen by mne zajímalo, zda přitom spisovatelé také pláčou...