Moje přečtení téhle knížky má na svědomí Blanka. Prokrastinovala jsem si docela hezky a místo psaní diplomky jsem si courala zcela bezúčelně po internetu. Tu na mě vykoukla výzva, že tuhle knížku nutně potřebuje – Britannia Road 22 od Amandy Hodgkinsonové. Shodou okolností ji mám ve své „ažjednoubudumítčas“ kolekci eknih. Půjčuji a zároveň se také začítám, protože vím, že Blanka nečte jen tak něco. Máme podobný knižní vkus.

Ocitám se ve známém prostředí. Příběh války. Další z mnoha, kterými se to kolem mě jenom rojí. Myslím tím, ty knižní válečné příběhy. Ani nevím, proč je poslední dobou přitahuju, nebo ony přitahují mě. Často mají společné to, že jde o příběhy matek a dětí. A tenhle pocit mi je nyní docela hodně blízký. Snad jsem ani nečekala, jak moc se změní můj pohled na svět po tom, co budu mámou. Víc a víc si uvědomuju, jak je ten náš svět křehký. Jak málo stačí a může se rozpadnout. To knižní utrpení je dobrou připomínkou toho, jak krutý život a svět může být a vlastně i je. Bohužel. Nedávno jsem četla, že kdyby vládly ženy (matky), nebylo by válek. Nejsem si tím tak docela jistá, ale třeba by to tak bylo.

Jsem Blance vděčná za tenhle a několik dalších knižních tipů. Těším se, až se začtu pořádně do celé mé sekce „ažjendoubudumítčas“ knížek.

Kdo Vám doporučuje knížky? Podle čeho si je vybíráte?