Můj exemplář Hraběte Monte Crista od Alexandra Dumase (staršího) už má své lepší dny dávno za sebou. Vlastně je měl za sebou ještě dřív, než se ke mně dostal, a právě proto se ke mně dostal. Předchozí nejasná věta má znamenat prostě to, že pro opotřebení byl tento titul vyřazen z fondu místní městské knihovny a stal se jedním z prvních mých nákupů z tohoto zdroje. Měla jsem už několikrát možnost pořídit si lepší vydání, ale zvykla jsem si na to svoje osahané. Má jakousi patinu, která k němu už tak nějak patří a chyběla by mi.

Je se mnou už vícero let a stále si v něm ráda počtu. Málokdy si ale sednu, abych přečetla všech šest dílů naráz. Obvykle spíš namátkou někde některý svazek otevřu a začtu se. Obecný děj už znám dost dobře, proto mě často zaujme nějaký úryvek, který bych jinak, pohlcena dějem, přeskočila. Zjišťuji, že by mi občas prospěla větší znalost dobových zvyklostí. Čtu – dnes už postarší – text dnešníma očima a možná mi některé narážky unikají.

 „Když jsem šla požádat pana Monte Crista o dopisy divadelním ředitelům v Římě a v Neapoli, řekla jsem mu, že jako žena se bojím cestovat sama. Ihned to pochopil a nabídl mi, že mi opatří pas na mužské jméno. Za dva dny jsem dostala tenhle pas, kam jsem vlastnoručně připsala: cestuje se svou sestrou.“ (vysvětluje Evženie)

Měl pas na mužské jméno pro ženu tehdejšímu čtenáři ukázat, že hrabě opět dokáže nemožné, nebo jen líčil, jak tehdy, oproti dnešku, bylo snadné něco takového zařídit?

„Dveře jsou zamčeny.“ (říká opět Evženie)

„Jen aby nám nenařídili otevřít je.“ (strachuje se Luisa)

„Ať nařídí, když chtějí, neotevřeme!“

„Jsi opravdu amazonka, Evženie!“

Tenhle rozhovor mě fascinuje pokaždé, když ho čtu. Opravdu by jiné, ne tak průbojné dívky na vyzvání rodičů otevřely? Musely otevřít? Žádné soukromí, naprostá poslušnost – opravdu to byl tehdejší ideál dcery?

Monte Cristo pohybem ruky se snažil uklidnit plačící matku. Pak otevřel jakousi skříňku, vyňal z ní zlatem zdobenou lahvičku z českého skla, jež obsahovala tekutinu červenou jako krev, a ukápl jednu kapku na rty dítěte.

Ha, hrabě Monte Cristo, který jen to nejlepší považoval za dobré, používal pro svůj velevzácný a téměř zázračný lék české sklo? Trochu se mi chce dmout se národní pýchou. Jenže mě od toho zrazuje myšlenka, že české sklo v tomto případě nebylo synonymem luxusu, nýbrž mělo dát čtenáři najevo, že šlo o chemikálii. Neboť, jak jsem se dočetla v jedné postarší učebnici přírodozpytu, české sklo se pro své vlastnosti používalo právě pro výrobu chemického skla. Který výklad je správný?

Třebaže dělala všechno možné, aby omdlela, Danglars se na ni ani nepodíval.

Tohle by mě také zajímalo. Skutečně tehdy ženy omdlévaly (také) záměrně? A proč? Jaké výhody jim to přinášelo?  Kvůli nízkému tlaku už se mi rovněž párkrát podařilo omdlít, a žádné klady jsem v tom tedy neshledala.

V knize je ještě spousta dalších míst, u kterých nevím, co mi chtěl autor naznačit a jestli mi vůbec chtěl něco naznačit. Dráždí to sice mou zvědavost velmi a velice, ale vlastně mi to nevadí. Dokonce mě to baví. K hraběti Monte Cristovi trocha toho tajemství a záhad patří, ne?