Někdy marně přemýšlím nad tím, jak  se u mě některé knihy ocitnou. Například tahle poslední - Poslední slova. Černá temná, na dotek pro mě nepříjemná obálka, která mi vlastně ani není moc sympatická. Jak ta se u mě ocitla? Přišla jako dar nebo mi náhodou spadla do košíku? Vážně netuším.

Jednou jsem ji uviděla na své poličce a řekla jsem si, že ji tedy dám šanci. Vzala jsem ji do autobusu a sedla si na poslední místo úplně vzadu. Autobus úplně prázdný, jen dopředu nastoupila starší paní. Vytáhla jsem knížku a pustila se do čtení. Ale najednou jsem ucítila takový divný pach. Takový puch, který jsem ještě v životě nečuchala. Nesmrdělo to jako opilý bezdomovec, ani jako fůra smradlavých ponožek, ani jako zvířecí nebo jiné exkrementy. Ale co to prosímvás může smrdět v autobuse. Čuchla jsem ke knize a okamžitě jsem odhalila zdroj toho šíleného smradu. No to snad ani není možné! Kniha o smrti a páchne jako sto čertů. Naštěstí zůstal autobus téměř prázdný celou dobu. 

Já se nakonec v klidu pustila do čtení někdy zábavných, jindy smutných posledních vět významných lidí a zajímavých osobností. 

"Proč pláčete, mysleli jste, že jsem nesmrtelný?" Král Slunce

"Spát! Konečně budu spát!" Alfred de Musset

Cestou zpátky jsem však bedlivě pozorovala. To aby mi neunikly všeříkající pohledy těch lidí, kteří sice něco cítí, ale nemůžou se dopátrat zdroje...