Počkej…

Tak jo. Čekám, čekám. Čekám. A nic. Chci se pohnout vpřed, ale když už jsem tak dlouho čekala, pocítím obavy, že právě když přestanu čekat, přijde to, co očekávám. Takže nevím. Jít dál, nebo čekat? Tak dál čekám. Hm, něco mi to připomíná. Kde se neustále jenom čeká, v podstatě nic jiného neděje a řeší se proč a jestli ještě čekat? No ovšem, Čekání na Godota, který nakonec… přišel či nepřišel? Jenom vás zkouším. Jistěže víte, že nedorazil. Ale co kdyby… Co kdyby již příštího dne, na příští stránce opravdu dorazil? Stalo by se něco? Změnilo by se něco? Změnilo by se všechno? Nebo alespoň důvod čekání? A čím si vlastně zkrátit toto čekání?

Nejlepší je vzít si na „čekanou“ knihu (a nemusí být přímo o čekání). Bez knihy já nevycházím z domu. Jsem si naprosto jistá, že v okamžiku, kdy ji zapomenu, tak budu muset někde hodně dlouho čekat. To se samozřejmě může stát, i když si ji vezmu, ale jak rozdílné to čekání pak je!

Estragon: Proč mě nikdy nenecháš spát?

Vladimír: Cítil jsem se osamělý.

Estragon: Zdálo se mi, že jsem šťastný.

Vladimír: Zabils čas.

Postavy Samuela Becketta tráví své čekání bez knihy. Čas jim plyne zoufale pomalu při „mluvení pro mluvení“, prakticky beze smyslu, bez posunu, bez nápadu. A velmi pomalu. Tak pomalu, že mají problém s vnímáním času.

Pozzo: Nechcete mi už dát pokoj s tím svým časem? To je k zbláznění! Odkdy! Kdy! Jednoho dne, to vám nestačí? Jednoho dne, který se nelišil od jiných, oněměl, jednoho dne jsem oslepl, jednoho dne ohluchneme, jednoho dne jsme se narodili, jednoho dne zemřeme, jednoho téhož dne, v téže chvíli, to vám nestačí?

Tak pomalu, že už si ani nejsou jistí, zda chtějí vůbec žít. Netvrdím, že by je kniha zachránila, ale rozhodně by jim pomohla přežít to čekání lépe. Bez knih je čekání úmorné. Pro mne přímo děsivé. Takže vždy při odchodu od (menších) hromádek a (obsáhlých) polic s knihami se ujistím, že alespoň jeden exemplář mám při sobě. Člověk nikdy neví, kdy se zastaví a bude čekat.