Na začátku všeho byl inzerát. Hledá se chůva. Malý čtyřleťák Grayer je středobodem všeho. Hogo fogo rodinka potřebuje chůvu na víc než plný úvazek. Nad knížkou by se dalo moralizovat, jestli to tak má být nebo nemá. Kdysi jsem také hlídala děti. Kdysi jsem také hlídala americké děti. V Americe. Připadá mi to jako v jiném století a v jiném životě, připadá mi to neskutečně dávno a přitom vlastně ani není. Kdopak by ty roky počítal?

Neumím si představit dělat tuhle práci na plný úvazek. A navíc v nějaké hogo fogo rodince. Pohlédnout do zákulisí jejich životů, nahlédnout pod pozlátko a být součástí toho všeho uvnitř. Ale pro ty děti... pro ty děti by se člověk rozkrájel. Svou neposkvrněností, čistotou duše. Malé, milé. Děti. A nebo taky ne...

A taky mě napadá, jestli je to korektní. Být zaměstnanec, tohle všechno zažít a pak o tom napsat. Jasně, změníte pár jmen, ale oni přeci ví, kdo jsou... záleží na tom? Poučí se z toho?

Na svůj život v Americe vzpomínám docela ráda. Bylo to naprosto jiné, nečekaně a překvapivě jiné, než jsem čekala. Amerika je jiná než za jakou ji máme z filmů a večerních zpráv. Američané jsou jiní, než za jaké je máme díky jejich politikům, prezidentům a hollywoodským portrétům. Oni jsou totiž, možná překvapivě, docela hodně jako já nebo vy. Jen se asi více usmívají a méně si stěžují. Na těch několik let vzpomínám ráda. Na lidi, kteří mi přirostli k srdci, ještě raději. Stýská se mi po těch usměvavějších a méně závistivých lidech, po všech těch stromech na ulicích a dokonce i po tom, že tam v zimě skoro nesněží.

Čtení The Nanny Diaries (česky Deníky chůvy) od Emmy McLaughlin a Nicole Kraus je tak trošku výlet zpátky, i když úplně někam jinam. Místy to je, jako když ve filmu zahlédnete místo, kde jste se někdy procházeli. Pousmějete se, jen tak pro sebe, a v duchu zavzpomínáte na vše, co jste tam prožili. A tedy jen pro objasnění, nikdy jsem se nesetkala s hogo fogo Američany, věřím, že i takoví existují. Ale ti normální, běžní a každodenní jsou opravdu jako já nebo vy.