Podzim je ideální čas na čtení Psa Baskervillského od Sira Arthura Conana Doyla. Tedy ideální pro ty, co mají pro strach uděláno. A pokud k tomu máte ještě stejné vydání jako já (z roku 1966 ilustrované Karlem Vacou), budete se bát dvojnásob. Už jeho mysteriózní obálka skrývá příslib strachu a nočních můr. Blíží se mlha z Grimpenských bažin. Kdo zabil sira Charlese Baskervilla? Vyřeší tuhle záhadu Sherlock Holmes?

Krev tuhne v žilách a příjemně se bojím. Nadávám sama sobě, že jsem si tuhle knížku nenechala na prázdniny, k přečtení někde u vody nebo aspoň na prosluněné louce. Místo toho sedím v křesle, schoulená pod dekou, nahřívám si nohy u krbu a usrkávám horký čaj. A venku se honí mraky a střídavě prší nebo leje. Vítr se s tím taky nepáře. Příjemně se bojím a jsem ráda, že jsem se čtením počkala, až se vrátí domů manžel. Kdybych byla doma sama, byla bych schopná před usnutím obejít všechna naše okna minimálně 3x, zkontrolovat, jestli jsou neprodyšně uzavřena, zamknout garáž i vchod a k zadním dveřím narafičit sušák na prádlo tak, aby ho případný vetřelec dozajista shodil a ještě zvládl zmrzačit sám sebe. Když mě na další stránce „postraší“ nový bubák, ptám se sama sebe, kde je ta hranice toho „příjemného bání se“? Možná je to jen v dávkování, možná by bylo lepší přestat číst a nechat si to na další večer. Ale nejde to. Jako je můra přitahována světlem lampy, ani mě to napětí nepouští. Čtu a bojím se až do konce.

A když se tmou plížím do postele, pozoruju s napětím každý stín, každé mihnutí světla za oknem. Co kdyby náhodou...

U jaké knížky se rádi bojíte?