Nejsem chlap. Nejsem ani kluk. Dokonce ani dvanáctiletej kluk ze zapadlý vesničky kdesi na americkým západě. Opravdu ne. Jsem holka. Prý už velká. Dost velká na to, aby si sama zavázala tkaničky u bot. Dost stará na to, aby do města jezdila sama. Úplně sama. Bez mámy a táty. Někteří dospělí mi říkají, že i dost velká na to mít sny. Mít vlastní sny, přání a touhy! Pěkně šlapat v předem vyjetých kolejích. Držet se mantinelů a moc se nenahýbat přes okraj. Protože z těch prý člověk padá. Drž se při zdi, aspoň tě nic nesrazí…

Ne! Tenhle přístup se mi úplně nezdá. Já chci dělat aspoň trochu bláznivý věci. Chci si je dělat po svým způsobu. Chci si natlouct nos, abych se příště mohla dostat o kus dál. Chci dělat a zkoušet takový věci, o kterých si většina lidí myslí, že jsou praštěný. Chci fotit. Chci psát. Chci potkávat nové lidi a poznávat nové světy. Chci ty lidi poslouchat. Jejich životní příběhy. Jejich chmury a trápení (říká se „sdílená starost, poloviční starost… a mám pocit, že to fakt funguje!). Jejich radosti a úsměvy. A někdy zase chci lehnout do zelené trávy a koukat se na modré nebe a hledat v mracích obrazy. Támhle třeba hejno tuňáků a kousek dál japonské domečky. A neříkat nic. Vůbec nic. Jenom tak ležet, mlčet a dívat se. Člověk při tom krásně nabere energii do dalších dnů. Do dalších hektických dnů, který přes tu hektičnost miluje. Možná právě kvůli té hektičnosti!

A co dvanáctiletý T. S. Spivet? Jak ten mi sem pasuje? T. S. je mapař. I když sám říká, že tohle slovo neexistuje, tak mapuje. Mapuje celý svět a je v tom vážně úchvatný. Je jiný. Je originální. Všechny věci si dělá po svém a nic ho netlačí a netíží. Protože je to T. S. Spivet. Při čtení jeho příběhu mám i já pocit, že svět je mnohem lepší. Mnohem příjemnější a milejší. Že nám dovolí cokoliv. Téměř cokoliv. A já to musím jít vyzkoušet!