Opět budou volby. Opět tu je úžasná demokratická vymoženost a příležitost pokusit se něco změnit. A pravděpodobně i být zklamán. Ale je to opravdu tak špatné?

Pořád to je demokracie. Pořád tu je demokracie. Kdybychom přišli o takovou možnost, přišli bychom také o příležitost - možnost si stěžovat. To by bylo zlé, my si přeci velmi rádi stěžujeme. Na všechno, na všechny. Doba, kdy byly stížnosti zapovězeny, tu už byla. I když ne tak tvrdá jako v knize 1984 od George Orwella. Ale co není, ještě může být. Jen doufám, že když jsem nežila v době totality, tak se nedožiji ani žádné další možné politické změny tohoto druhu. I číst o takové možnosti je pro mne bolestné a děsivé. Co všechno dokáže provést se světem a s lidmi. Probouzí v nich a cíleně podporuje to nejhorší.

Silné, totální, bezcitné. A hlavně proveditelné. Četba se mě dotkla. Hodně mne vyděsila. Tak snadno proveditelné by to mohlo být. Takový život bez života. Bez naděje. Bez pohledu někam dál. Bez fantazie. Moderní a uskutečnitelné peklo. Reálné.

Koho tedy volit?

Na tom vlastně až tak nesejde. Důležité je volbu učinit a jít vhodit svůj hlas. Co člověk, to názor. Rozmanitost je tím zaručena. A mohlo by to zabránit děsivým politickým systémům.

Já volit půjdu, i když vím, že mnou volená strana nezvítězí. To ale nevadí. S tím se smířím, s Velkým bratrem bych se asi smířit nedokázala.