Jedna kniha. Několik postav. Vždycky máme některou z nich o něco radši než ty ostatní. Sympatizujeme s ní, myslíme si, že se jí podobáme, není pro nás těžké se do ní vcítit, vnímáme ji jako blízkou a spřízněnou. Tohle známe asi všichni. Proto milujeme knihy a proto je s láskou čteme. Jak to ale vypadá, když se v knize rozehraje příběh čtyř velmi výjimečných postav a my jsme součástí každé z nich? Nemůžeme se vůbec rozhodnout, na čí straně stojíme a „kdo“ v téhle knize jsme vlastně my. Ta rozpolcenost, když čtu Mladého muže a bílou velrybu, je až šílená. Je to jedna z nejkrásnějších knih vůbec. Je krásná ve svém napětí i v tom napětí, které způsobuje ve mně. A taky mne tenhle Malý chemický epos vždycky dojme, i když zrovna nemám dojímací náladu.

Mladý muž a bílá velryba není jenom o chemických sloučeninách, pokusech, vyčpělých vztazích, ale taky o chytání a lovení velryb. A to je úkol na celý život. Když po velrybě toužíme, většinou není žádná ani ve vzdálenosti tisíc kilometrů… A když už si myslíme, že náš lov je poměrně marnou záležitostí, najednou se s ní potkáme. S nádhernou bílou velrybou. A někdy je to konec, jindy začátek příběhu.