Eric-Emmanuel Schmitt – Cyklus o neviditelném

Jsou lidé, kteří se stanou nezapomenutelnými pouhou větou, myšlenkou. Zástupci ředitele mé „alma mater“ k tomu kdysi stačila jediná „suplovací“ hodina. Byl zástupcem „doživotním“. Níž ho nemohli suspendovat pro jeho odborné kvality, výš se nemohl dostat pro své nesporné kvality lidské.

Jeho myšlenka: „Bylo by dobré vychovávat děti v bázni Boží do plnoletosti a až v dospělosti ať se sami rozhodnou, zda budou chodit do kostela či do hospody.“ nepadla ve třídě na příliš úrodnou půdu. Přesto jsem si na něj vzpomněla, když se mi před pár lety dostala do rukou útlá knížka Oskar a růžová paní. Velmi smutný, ba přímo tragický příběh, při němž se však velmi často usmíváte. O co kratší dobu věnujete čtení, o to déle vás nutí přemýšlet poté, co knihu odložíte.

Text je umírajícím chlapcem adresován Bohu. Nedokážu se však zbavit dojmu, že tím pravým

příjemcem jeho slov jsme hlavně my, lidé:

„Milý Bože, jmenuju se Oskar a je mi deset let. Zapálil jsem kočku, psa…“ Místo toho jsem mohl klidně napsat: „Říkají mi Plešoun, vypadám stěží na sedm, kvůli rakovině bydlím v nemocnici a nikdy jsem se na tebe neobrátil, protože…“ Jenže když Ti napíšu tohle, bude to jednak vypadat hloupě, jednak Tě budu míň zajímat, a já potřebuju, aby ses o mě zajímal. Bylo by bezva, kdyby sis udělal čas a zařídil pro mě pár věcí…

Máte také dojem, že obracíme-li se k bohům, voláme vlastně své nejbližší? Rodiče, děti,

příbuzné, přátele, kamarády…?

Součástí Cyklu o neviditelném jsou kromě Oskara (křesťanství) knihy Pan Ibrahim a květy koránu (islám), Noemovo dítě (judaismus), Zápasník sumó, který nemohl ztloustnout (zenový buddhismus) a Milarepa (buddhismus).

Ve všech těchto příbězích/náboženstvích je samozřejmě mnoho odlišného. Přesto v nich, ať už jsme věřící či nikoli, najdeme shodu v úctě člověka k člověku a zejména v potřebě sdílené lásky. A tu přece jen nejvíce pocítíme v náručí člověka…

Zdeňka Adlerová