Povinná školní docházka rovná se povinná četba. Teda asi. Já vlastně nevím. Na základní škole jsme nic takového neměli. Na střední to byla doporučená literatura. To až na vysoké jsem se dopracovala k povinné. Čím vyšší stupeň školství, tím je více sledováno, co studenti čtou a nároky na literární vzdělání rostou. A tím je také problematičtější požadovaný titul sehnat. Na střední jsem něco přes rok sháněla strojařskou bibli, rozumějte Strojnické tabulky. Na vysoké jsem dva roky sháněla beznadějně vyprodané (a neustále dotiskované, protože první vydání u nás bylo v roce 1999, originál je z roku 1969) Dějiny divadla od Oscara Brocketta. Sice jsem si je nestihla opatřit ke státnicím z Dějin světového divadla, ale při psaní bakalářské práce jsem je už měla.

Kromě toho, že se jedná o velmi obsažnou publikaci, je to i velmi čtivé dílo. Některé knihy o historii umí zaujmout tak, že jste schopni je číst bez toho, abyste v nich pátrali po reáliích nutných k dalšímu studiu. Takže Strojnické tabulky skončily založené v přeplněných útrobách domácí knihovny, v sekci učebnice, ale Dějiny divadla mám pořád na očích a čas od času jimi zalistuji a začtu se. Dobře napsané, dobře zpracované, srozumitelné, obsažné, názorné, více než 900 stran historie a zábavy. Nejen o divadelním dění, ale i o politickém a dalším kulturním pozadí. Herci, autoři, kostýmy, scény, doba, jejich lesk i bída.

Povinná četba pro mne dostala jiný význam. Byla to povinná četba, která mne pohltila. Její kouzlo bylo umocněno přednáškami o divadelních dějinách od tehdejšího rektora, profesora Václava Cejpka, který z knihy vycházel. Tak plný přednáškový sál nebyl na žádné jiné hodině. A oprávněně. Fungovalo to jako stroj času a zároveň jako vyprávění v kruhu rodinném. Tehdy jsme vlastně celá škola fungovali jako rodina, divadelní rodina. A Dějiny divadla byli naší vlastní rodovou historií, ve které jsme měli pokračovat a připsat další kapitoly.