Babička od Boženy Němcové je knížka, kterou zná snad každý z nás. Nedovedu si představit, že existuje někdo v dospělém věku, kdo by o ní neměl aspoň trošku tušení. Je to knížka milovaná a asi i nenáviděná. Je to knížka povinně čtená. Někým nepochopená, někým oplakaná.

Vracím se k ní po letech. Nejsem už to „malé“ dítě, které ji musí číst. Nejsem už pubertální teenager, který se hloupě pochechtává nad větou „babička šukala po světnici“. Jsem máma a mým snem je jednou být taky taková babička. Mám to štěstí, že mám jednu takovou babičkovskou babičku. Tedy mám dvě, obě jsou skvělé, ale každá úplně jiná. Jedna z nich je právě taková, typická, venkovská babička. Babička, co má slepice, dřív měla králíky a kočku, má svou zahrádku, kde se daří úplně všemu. Nosí zástěru a od té Babičky Boženy Němcové je odlišuje asi jen to, že nenosí na hlavě šátek.

Když si na babičku vzpomenu (na tu moji), tak si vybavím vůni štrúdlu nebo buchet. Vybavím si možná až přehnanou lásku a náklonnost. Když čtu Babičku, tak je mi krásně a smutno zároveň. Jsem ráda, že tu svoji můžu obejmout, jsem ráda, že tu je a že je vlastně pořád stejná. A když tu Babičku čtu, tohle všechno se mi vybavuje. Nejen ten opravdový děj, ale i ten můj opravdový svět se prolíná a mísí a slzy co mi tečou, jsou slzy štěstí i smutku zároveň.

Jednou bych chtěla být taky taková babička. Mít pec a v ní péct ty nejlepší buchty na světě.