Na jedné straně jsem městské dítě a většinu života jsem probydlela v paneláku, na straně druhé jsem vyrůstala sice v paneláku, ale s přikoupenou zahrádkou v zahrádkářské kolonii.

Zahrádku si samozřejmě pořídili rodiče, ne já, na oficiální vlastnictví čehokoliv jsem tehdy byla ještě moc malá. Ale na některé „zahradní“ práce ne. A protože časem na zahrádce přibyla i bouda, kam bylo možné schovat sebe a nářadí, občas jsem přiložila ruku k dílu také při jejím budování. Vybavuji si sice jen tahání hřebíků z prken, loupání kůry z půlkuláčů (spíše symbolicky) a různé natírání, předpokládám ovšem, že toho bylo víc, jen už si to nepamatuji.

Připočítejte k tomu letní chatkové tábory, chatu prarodičů u Labe a různé pobyty v kempech a horských boudách a je vám jasné, že jsem rozhodně nikdy netrpěla nějakými romantickými představami o chataření a chalupaření.

Proto od prvního přečtení žasnu nad knihou Jak se dělá chalupa. Autor poctivě popisuje zádrhele, snažení, pachtění a problémy spojené s chalupařením, a přesto mám po přečtení pocit, že navzdory všem těm obtížím, které si dovedu živě představit z vlastních zážitků, to vlastně stojí za to. V čem to vězí?

Samozřejmě velkou roli hraje nezaměnitelný a vtipný pohled Františka Nepila na situace, v kterých už se ocitl snad každý. Mnohý z nás už si chtěl určitě něco splnit a postupně zjišťoval, jak byly jeho původní představy naivní. Kdekdo obíhal úřady a obstarával formuláře, potvrzení a razítka, nebo sháněl něco, co zrovna není k mání (obvykle vyrábějí cosi o chlup jiného, než byste potřebovali). Leckdo zkoušel něco poprvé vlastnoručně vyrobit a na křivý a kostrbatý výsledek byl pyšnější než na sebelepší profesionální produkt. Nejeden se setkal s kibici, co vždy vědí, jak by se to mělo dělat (určitě jinak, než to právě děláte).

Ovšem ten pocit, že to „stojí za to“, podle mě vyplývá ještě z něčeho jiného. Totiž z toho, že autor stojí na straně nás, co nejsme mistři světa. Co si otloukáme prsty kladivem, řežeme křivě, při malování stropu nám chybí barva na poslední půlmetr čtvereční, u barvení triček zašpiníme celou koupelnu i kuchyň a vůbec se vrháme do věcí, které neumíme a v kterých jsme amatéři. A hlavně nám připomíná, že slovo amatér původně znamenalo „milovník“.