Poezie, kterou mám ráda, je především podzimní, asi tak trochu souzní s mou věčně podzimně naladěnou duší přijímající nejradši zavadlé a opadané barvy. Smutnou nesnesitelně patetickou podzimní poezii reprezentuje i můj oblíbený spisovatel Radek Malý, jehož první knížku jsem kdysi dávno objevila v jednom provinčním nakladatelství jako novinku mladého, dosud neznámého autora. Trochu vězeňská obálka, dnes již neexistující nakladatelství Petrov a rok 2002. Dost často se toulám roky zpátky a dost často v nich přešlapuju poměrně nejistě. Na každej pád mám pocit, že se toho v životě určitý procento nepovedlo... Zřejmě je to tím, že vidím sklenici spíše poloprázdnou a věci poměrně realisticky: poslední dobou mám snad až alergii na "pozitivní človíčky", kteří nejsou soudní odhadnout své vlastní možnosti a vidí sami sebe úplně jinde, než kde ve skutečnosti jsou. 

Radek Malý je taky dost syrový. Když listuju jeho podzimníma stránkama, často mě napadá, zda je to všechno jenom fikce, nebo jestli je to život. Zřejmě něco mezi tím. Mezitím se dívám z okna, zapaluji cigaretu (život je k nesnesení těžký a lehká cigareta mi občas pomůže). 

No pasaran!

Ty mi chceš kázat Zrovna ty

Sám vím že mi to škodí

Vyhryzlý nebo kulatý

Jseš jak se ti to hodí

A po mně chtěl bys abych byl

co říkáš? Vyrovnaný?

No myslim že jsem pochopil

ty tvoje tajný plány

Podívej Stromy

hajlujou ve větru

větvema

No dobře Promiň

No dobře Promiň

No

No pasaran!

Žádnej podzim

Źádný listy

Žádná radost ze života

Skutky

Smutky

No

No pasaran

!