Na konci devadesátých let jsem si z pražského knihkupectví v Celetné ulici odvezla dva zážitky. Prvním bylo točité schodiště do patra, očividně určené jen pro jednoho člověka. Sice jsme se tam zvládli dva kolem sebe protáhnout, ale být já nebo ten druhý tlustší, byla by z toho zajímavá situace. Vyjít nahoru a pak sejít dolů tak pro mě znamenalo chvíli napjatého naslouchání, jestli z druhé strany někdo nejde, rychlý start na trať, radost, že jsem nikoho nepotkala (cestou nahoru) a zatažení břicha a udělání se tenčí (cestou dolů).

Druhým zážitkem je kniha Sto básní – faksimile klasické sbírky japonské poezie Hjakunin Isšu. Ke koupi mě tenkrát přiměly spíše ilustrace než obsah – na obrázky tohoto typu už jsem byla zvyklá a věděla jsem, že se mi budou líbit, ale s tou poezií jsem si naopak vůbec jistá nebyla. Odlišná kultura, jiná doba, překlad z cizího jazyka. O každou z těchto překážek se dalo citelně klopýtnout. Proto jsem se chtěla nejprve osmělit, než skočím do vody, a tak se tahle knížka stala první sbírkou poezie, kterou jsem začala číst odzadu, tedy od doslovu. Jsem přesvědčená, že to byl dobrý tah a že jsem díky tomu měla z básní mnohem větší zážitek.

Pak k nám jednou přijel jeden japonský badatel a mezi suvenýry, které dovezl a podaroval nás jimi, byla i krabička s kartičkami, o které tvrdil, že je to Sto básní.

Básně na kartách? Zapátrala jsem trochu a poučila se, že hra spočívá zhruba v tom, že se vyloží sto karet s konci básní před hráče, pak někdo jednotlivé básně začne recitovat a hráči se snaží co nejdříve najít „správný konec“.

Představovala jsem si to jako poměrně klidnou, uvážlivou hru. Z omylu mě vyvedlo až video, na které jsem před časem náhodou narazila. Můžete se podívat taky: "Karuta Hajime at Yasaka Shrine 2011" (koho nebaví sledovat celou čtrnáctiminutovou nahrávku, ať se přesune těsně před osmou minutu). Žádný poklid, ba přímo naopak. Dvě soustředěné hráčky skloněné nad hrací karty, chvilka napětí, blesková reakce. No páni! Tak takhle jsem si poezii nikdy předtím opravdu nepředstavovala.

Sama si takovou hru určitě nikdy nezahraju, protože sto básní v japonštině se stěží naučím. Aby darovaná hra neležela u mě doma jen tak ladem, používám ji občas jako externí barevné ilustrace, neboť kniha je jen černobílá. Nalistuji si v knižce báseň, vytáhnu z paklíku odpovídající kartu, nalistuji jinou báseň, vyhledám kartu... Je to zvláštní, ale mě to opravdu baví!